Leden 2013

31 - Proměna hrdinů

31. ledna 2013 v 19:27 | Dark Absol |  Ryanovo dobrodružství - Tajemství Hoennu
"Faith, myslíš že to byl dobrý nápad jet do toho Sinnohu?" zeptala se pohledná mladá, osmnáctiletá blondýnka s rovnými vlasy své starší sestry.
"Proč by nebyl? Vystoupí tam také spoustu jiných hudebních hvězd při tom ceremoniálu, takže nesmíme chybět!" odpověděla jí sestra, také blonďatá, ale dvacetiletá a s vlnitými vlasy.
"Myslíš? My ale nejsme hvězdy a…"
"Ale no tak, Hope… vždyť jsme ještě mladé… a ještě… na té soutěži bude spousta mladých lidí a ti nás můžou znát! Vždyť naše písničky poslouchají mladí, ne?" řekla Faith.
"Asi máš pravdu. Ale nemáš trochu strach?"
"Z čeho, prosím tě?!"
"No z kluků… modrooký bloncky se líbí klukům vždycky a…"
"Klídek, Hope. Nejme přece nějaký hloupý blondýny z vtipů o blondýnách…," utěšovala sestru Faith, "zazpíváme jim, rozdáme autogramy, ale nic víc, ano?"
"Dobře," kývla Hope. Najednou loď, na které dívky byly plula směrem k nějakému ostrovu. "Co se děje?" divila se Faith. Pak tam přišel nějaký svalnatý chlápek, který tu loď řídil.
"Holky, budeme muset přistát u toho ostrova," řekl jim.
"Proč?" zeptala se Hope.
"Došlo palivo a musím zkontrolovat loď. Vy se zatím můžete porozhlédnout. Nebojte se, ten ostrov je obydlený," řekl chlápek.
"Bezva! Konečně si budu moct něco koupit, mám docela žízeň," řekla Faith s nadějí.
"Yup! Ale nejdřív se převlékneme, abychom tam zapadly, co ty na to?" navrhla Hope.
"Fajn nápad!" souhlasila blondýnka a odešla.
Asi za patnáct minut vylezly a vyšly směrem k ostrovu. Faith měla na sobě světle modré tílko bez ramen a krátkou bílou sukni, Hope měla bílé tílko bez ramen a modrou sukni. Obě měly na nose sluneční brýle.
***
Mezitím, v Hoennu v Palmovém městě se probudila Kris a jako vždy se oblékla, dala si nějakou lehčí snídani a pak si sedla k počítači s internetem. To byla novinka, kterou Pokécentra rozšířily své služby - internetem zdarma pro trenéry. V každém Pokécentru byly tři počítače. Kris naťukala adresu a chvilinku počkala. Za chvíli se objevila hlavní stránka, která byla jednou z Krisiných oblíbených stránek, protože si tam mohla psát s kamarády a kamarádkami. Byl to FaceLink a zrovna teď jí napadlo, že by mohla napsat mámě. Naťukala do počítače svůj mail a heslo a pak se podívala. A opravdu - její matka byla zrovinka připojená. "Bezva," pomyslela si Kris a napsala: Ahoj.
Ahoj Kris, copak potřebuješ? objevila se odpověď.
Mohla bych s tebou mluvit? napsala Kris.
Ale jistě, jenom mi řekni, kde jsi, ano? napsala Mary Doyleová.
Jsem v Palmovém městě, v Pokécentru.
Dobře. Počkej chvilku a já tam zavolám.
A za chvíli zazvonil videotelefon a na obrazovce se objevila tvář Mary Doyleové. "Ahoj, tak co potřebuješ?" zeptala se.
"No… chtěla jsem ti říct, že odjíždím do Sinnohu na Wallaceův pohár!"
"Vážně? A sama nebo s někým?"
"Ale no tak, mami… nejsem už malá holčička… jedu tam s pár kamarády," utěšovala Kris matku.
"Tak dobře. Budu se na tebe dívat v televizi. Bude to určitě velká událost, když pomyslím, jak je Wallace známý koordinátor… Já s tátou ti držíme palce a moc!"
"Díky mami," řekla Kris s úsměvem a zavěsila. Pak se ještě podívala na internet, na nejlepší spojení do Sinnohu. Zjistila, že dnes odplouvá loď směrem k Sinnohu, ale musela by jednou přestoupit. Pak zavřela okno a šla se posadit a počkat na ostatní. Pak k ní přišel Ryan.
"Dobré ráno. Tak co, jak se těšíš do Sinnohu?" zeptal se jí.
"Docela jo, už jsem se koukala na spojení. Dneska odplouvá loď. Mám to s přestupem na Bonita Islandu…" oznámila Kris a rozzářila se.
"Ponyta Islandu?"
"Ale ne, Bonita znamená španělsky krásný, nádherný. Nemá to s Ponytami nic společného… Aspoň se zase potkám s bratránkem."
"Ty máš španělského bratránka?"
"Ano, mám. Jsem na tom podobně jako ty," usmála se Kris.
"Tak to znamená, že se budeme muset zase rozdělit… víš, já musím do Petalburgu, získat pátý odznak…," řekl Ryan smutně.
"Ach jo… takže se uvidíme až v Sinnohu?"
"Asi to vypadá. Tak pa," rozloučil se Ryan s kamarádkou, která se chystala odejít. Vyzvedla si od sestry Joy svoje Pokébally a zamířila k východu. Když vtom na ní někdo zavolal.
"Kris! Kam to jdeš?" byla to Candice.
"Chystám se do Sinnohu a Ryan se mnou nemůže… ale sejdeme se tam," řekla Kris.
"Aha. A můžu ti dělat společnost?" navrhla Candice.
"Proč ne? Je to bezva nápad a aspoň nebudu sama," mrkla na ní Kris.
***
"Zatracenej Golduck… Kdyby tam ta divná holka nebyla, tak bychom ty bally šlohli!" řekl naštvaně Maurice.
"To jo, no… příště až se potkám, tak už se nenechám zmanipulovat… tím jejím Sneaselem!" kývl Sneasel.
"Kdyby jste radši mlčeli a šlapali, tak by to bylo lepší!" obořila se na ně Beatrix. Byli pod mořem v ponorce, která vypadala jako Huntail. Bea ale nešlapala, jenom se dívala do periskopu. "Na co se tam tak koukáš?" ptal se zvědavě Sneasel.
"Ale… sleduju tamty holky… jsou mi nějak povědomý… jsou to asi nějaký zpěvačky, nebo co… Dostala jsem bezva nápad, co takhle je unést?"
"Unýst? Vždyť krademe Pokémony, na co by nám to bylo…," řekl na to Maurice.
"To krademe. Ale když ty holky unesem, můžeme přijít k velkejm prachům! Jako výkupný!"
"No jo, to je fakt!" souhlasil Maurice.
***
"Tak a jsme tady! Dva lístky na Bonita Island, prosím!" řekla Kris u přepážky v přístavu.
"Dvě? Ale za mě nemusíš platit…," řekla Candice, "zaplatím to sama a…"
"Ale no tak… zaplatím to sama, ano? Jsi snad moje kamarádka, nebo ne?"
"Jak chceš," kývla Candice.
"Fajn," řekla Kris a dala peníze prodavači. Ten jí dal dva lístky na loď. "Dok číslo pět, odplouvá se za pět minut," informoval dívky.
"Děkujeme!" poděkovala Kris a vrazila Candice do ruky lístek. "Jednou mi to vynahradíš," usmála se.
"To víš, že jo," řekla jí Candice a spiklenecky mrkla na Kris. Potom se vydaly do doku 5, kde kotvila jejich loď.
***
Od doby, co vypluli už uplynula hodina a půl. Kris seděla u počítače a Candice byla u ní. Ještě před tím dala Candice Kris další lekci a té už to začalo jít. Candice jí pochválila a mrkla na ní.
"Kris, jak dlouho to bude ještě trvat?" zeptala se, "A co tam hledáš?"
"Za chvilku tam budeme. A co hledám? Nic… jenom si píšu s bratránkem. Půjdeme k němu na návštěvu, jestli ti to nebude vadit," odpověděla jí kamarádka.
"Ale jistě, že ne… počkat… ty si s ním píšeš španělsky?"
"Jo! Víš, můj strejda z otcovy strany si vzal Španělku, ale ta si nechala svoje původní příjmení, víš?"
"Aha. A jak se jmenuje a kolik mu je, jestli se můžu zeptat?"
"Jmenuje se Enrique Rodríguez a je mu šestnáct," oznámila Kris.
"Aha. No to je zvláštní… Ty máš španělského bratránka, Ryan zase francouzskou sestřenku… zajímavé. Nevíš, kde asi teď je?"
"Asi někde v Petalburgských lesících, nebo někde poblíž. Vzpomínám si, jak jsme se tam poprvé potkali. To jsem ho zachránila před prohrou v zápase," usmála se Kris.
"Aha. Možná bych se mohla stavit i u mě doma, jestli máme dost času. A Kris, nenapadlo tě někdy, že by ses mohla změnit? Třeba vzhledem?"
"Na to jsem nepomýšlela. Je to možný, no…," řekla Kris. Za chvíli sebou loď škubla a z lodního rozhlasu se ozvalo: "KONEČNÁ STANICE, PROSÍME VŠECHNY CESTUJÍCÍ, ABY OPUSTILI LOĎ. DĚKUJEME ZA POCHOPENÍ!"
"Á! Už jsme tady!" zaradovala se Kris. Holky vystoupily a stejně jako ostatní se rozhlédly kolem. Pak Kris řekla Candice, kudy půjdou a vyrazily směrem k domu, kde bydlel její bratránek Enrique.
***
Ryan a Damion se procházeli Petalburgskými lesíky. Pro Ryana to vyvolalo spoustu vzpomínek na jeho začátky, zde se poznal s Kris a vlastně i s Damionem. Vzpomněl si také na svého kamaráda Jacksona, který dělal hlídače v této oblasti. Kris ho vlastně zachránila před prohrou s ním a Jacksonovým Breloomem. Pak si vzpomněl, že Jacksonovi kdysi slíbil odvetu a proto ho napadlo, že by se mohl stavit u něj a dát si odvetu. Pak oslovil Damiona: "Damione, vzpomínáš si, jak jsme se poprvé setkali?"
"No jasně, že si to pamatuju! Poprvé jsem tě ale viděl, jak spíš v trávě a v ruce jsi měl zapíchnutou nějakou injekci, nebo co," řekl Damion.
"No jo, máš pravdu. Ten hňup si teď odpykává trest za to pytlačení. Mě napadlo, že bychom mohli najít Jacksona, co ty na to?"
"Jo, to zní dobře!" souhlasil Damion.
***
Kris a Candice byli už na ostrově a zrovna vyšly z obchodu, kde si koupily pití. Když vtom Kris zahlédla nějaké dívky.
"Faith, kam půjdeme teď?" zeptala se jedna.
"To nevím. Třeba půjdeme zjistit, jak je na tom je naše loď. Řekla druhá. Kris se rozzářila. Sice by normálně nepoznala nějaké cizí holky, kdyby se jedna jmenovala Faith, ale poznala je podle vlasů a vzhledu. Pak se za nimi rozeběhla. "Ahoj, nepotřebujete pomoct?" zeptala se jich Kris.
"Ani ne…," zamumlala Faith, "ale kdo jsi a…"
"Jsem vaše fanynka, víte? A ty jsi Faith O'Callahanová, že jo?"
"To jsem. Už to chápu. My máme cestu do Sinnohu. Co vy?"
"Taky. Jedu na Wallaceův pohár zúčastnit se," vysvětlila Kris. Aly kývla a pak se představila Candice, která o nich neslyšela a také jí představila svou sestru, Hope O'Callahanovou. Kris jim navrhla, jestli nechtějí jít s ní a Candice ke jejím příbuzným. Holky váhaly, ale nakonec souhlasily. Jenže ještě než odešly, tak se k nim přihnal jakýsi chlápek se slunečními brýlemi, blonďatými vlasy a oblečený do společenského. "Vy jste to dívčí duo Chingling?" zeptal se nejistě.
"Ano, to jsme. Co potřebujete?" odvětila mu Faith.
"No… víte… plánujeme tady vystoupení někoho slavného a chtěli bychom, aby jste tu vystupovaly vy!"
"Opravdu?"
"Ano. Pojďte za mnou, ukážu vám kde to bude!" řekl chlápek a dívky šly za ním.
***
Ryan a Damion došli na mýtinu s odpočívadlem a známou chatkou. Oběma klukům se začaly vybavovat různé vzpomínky ze začátku jejich cesty. Ryan přišel k chatě a zaklepal. Nic. Zaklepal podruhé… a zase nic. "Vypadá to, že nikdo není doma," zašeptal.
"To nevadí, aspoň si můžeme sednout a odpočinout si, co ty na to?" navrhl Damion. Ryan souhlasil a poté oba vypustili své Pokémony a vyndali si ze svých batohů něco k jídlu. Když vtom Ryanovi něco došlo.
"Hej, Damione… můžu se zeptat…,"
"Klidně se ptej, rád ti odpovím!" souhlasil Damion.
"Dobře. Mám jenom jednu otázku. Kde je Gabrielle?" Damion při té otázce úplně zrudl.
"Prosím… neříkej to jméno… já o tom nechci mluvit…," řekl Damion šeptem.
"Ale mě to docela zajímá… jestli jsi jí něco provedl, tak…"
"To ne… šli jsme každý jinou cestou, řekli jsme si, že to tak bude lepší," řekl Damion a pak se rozplakal.
"Ale no tak, příteli… já jsem to tak nemyslel… Třeba se k tobě ještě vrátí, uvidíš…," utěšoval chlapce Ryan.
"Ale… ale… já… já… jí… pořád… FŇUK!" plakal Damion.
"To bude dobrý, věř mi," mrknul na něj Ryan.
"Ne! To nebude… ona mi řekla, že si potřebuje zlepšit angličtinu, ale já vím, že už se mnou nechce mít nic společného… všechno je to ztracený…"
"Neboj se… tak já jí zavolám, ano?" navrhl Ryan.
"To nedělej… ještě to zhoršíš…," řekl mu Damion a otřel si slzy.
"Dobře," souhlasil Ryan. Pak zašustilo křoví a z něj vyskočil Breloom. Ryanovi se rozzářily oči. To byl určitě Jackson! Chtěl si s ním nejenom zabojovat, ale také popovídat si o všem, co se stalo, když se neviděli. A skutečně, za Breloomem vyšel z křoví Ryanův kamarád Jackson. "Co se to tu děje?" zeptal se automaticky.
"Ahoj, Jacksone! Moc rád tě zase vidím. Vysvětlím ti to později, ano? Vzpomínáš, na můj slib?"
"Slib?" Jackson se zamyslel. "A jo, ten zápas!"
"Tak kdy to půjde? Rád bych se to totiž dozvěděl…,"
"Teď asi ne. Víte mám špatné zprávy. Rico, ten pytlák uprchl z vězení," řekl Jackson a povzdychl si.
"COŽE? JAK?" zeptali se oba trenéři najednou.
"To nevím. Ale vím, že je tady a že nepřišel jen tak pytlačit. Přišel si pro pomstu.
"Pomstu? To znamená, že nás chce zabít?" vyvalil oči Damion.
"To nevím, ale musíme být ve střehu!" řekl Jackson.
"To jo, máš pravdu!" souhlasil Damion.
***
"Tak a tady to je!" řekl blonďatý chlápek a ukázal pódium. Faith a Hope se podívaly. "To máme jako tady vystupovat?" podivila se.
"Jistě!" kývl muž. Zvláštní bylo, že na pódium nevstoupil. Hope si na něj stoupla a… někam se propadla. "POMOC! Co se to děje?" vyjekla.
Pak celou jámu vyplnila klec a tu pozvolna zvedal jakýsi balon. V něm byl Maurice, Beatrix a Sneasel.
"Co to má znamenat?" zeptala se jich Faith.
"Hej! My máme jenom jednu!" podivil se Sneasel.
"Aha! Tak to musíme unýst i tu druhou a to rychle!" řekl Maurice.
"Koho unést? Co jste zač a co to děláte s mojí sestrou?"
"Měli bychom se jí představit!" řekl Sneasel. Rakeťáci opět začali předříkávat svoje motto:
"Zas budou problémy a sestřička je naše!
A problémy jsme my a nebude vaše!
My chráníme svět před velkou zhoubou…
Zničíme ho jen hrůzou pouhou!
To ta nejhorší jsou totiž zla…
Co kdy naši Galaxii ovládla!
Maurice!
Beatrix!
Nezapomeňte na Sneasela!
Zlí Rakeťáci jsou zase tady…
Tak vzdejte své marné snahy!
Se vším všady!"
"To jsou ale vejtahové," zamumlala Kris. Rakeťáci jí ale ignorovali.
"Leť, Weezingu a použij kouřový útok!" řekl Maurice a hodil svůj ball.
"Scythere, bojuj!" povolala svého Pokémona Kris. Oba Pokémoni byli připraveni na příkazy, které jim dali trenéři. Ten Mauricův Pokémon vypadal jako dvě podivné fialové kole spojené dohromady a se dvěma obličeji. Okamžitě se chystal otevřít ústa a vypustit kouř.
"Scythere, připrav se na šavlový tanec!" řekla svému Pokémonovi Kris. Weezing vypustil odporný, zapáchající tmavozelený kouř, ale Scyther se roztočil a odvál ho. Konečně si mohla Kris toho Pokémona prohlédnout a vytáhla Pokédex. "-WEEZING, JEDOVATÝ PLYNNÝ POKÉMON. PŘI SPECIÁLNÍM PROCESU, KDY SE JEHO PLYNY NAŘEDÍ A DESTILUJÍ, SE VYRÁBÍ PŘÍSADY DO LUXUSNÍCH PARFÉMŮ. PRO WEEZINGA PŘEDSTAVUJÍ ODPORNĚ PÁCHNOUCÍ PLYNY Z ODPADKŮ ÚPLNÉ HODY-" ozvalo se z něj.
"No fuj! Jak takový parfémy můžou vůbec existovat!" řekla Candice. "Sneasele, bojuj!" za chvíli se objevil Candicin Sneasel.
"Tentokrát se ho už bát nebudu!" řekl ten rakeťácký. "Na ně!"
"Weezingu, bahenní útok!"
"Scythere, řezačku!" řekla Kris. Weezing vyplivl na Scythera bahno, ale netrefil ho, protože byl rychlejší. Ten na Weezinga skočil a pak ho zuřivě sekal. Weezing se pak skácel na zem. Mezitím Sneasel (ten Candicin) použil ledové střepy, aby uvolnil klec s Amandou. Nakonec ještě propíchl jejich balon a Rakeťáci byli pryč.
"To byli ale cvoci," řekla Kris a pak běžela za Scytherem, aby ho pochválila. Pak ještě Sneasel použil na mříže ledový vítr a Hope byla opět volná.
***
"Hej, Kris, právě mě něco napadlo," řekla Faith poté, co její sestru vyprostila ven.
"A co, prosím tě?!"
"Že by ses mohla trošku upravit, aby ti to na tom Poháru slušelo. Neboj se, pomůžeme ti. Chceme se ti odvděčit za to, že jste Hope zachránily před těmi divnými únosci!"
"Ale to nic nebylo…," mávla rukou Kris začala se trošku červenat.
"Neboj se! Bude to taková proměna. Souhlasíš?"
"No tak dobrá, ale nepřežeňte to!" řekla jí Kris.
"A já to zaplatím, ty jsi mi zaplatila za loď, tak já zařídím tohle," ozvala se Candice.
"Jak myslíte," kývla Kris.
***
A tak začala proměna Kris. Nejdřív zašly koupit nějaké nové oblečení, potom koupili ještě nějaké doplňky a nakonec šli do kadeřnictví, aby změnili Krisin účes. Když byly hotové, tak Faith a Hope šly ještě pro něco a Kris s Candice šly ke Krisině tetě a strýci domů. Kris byla unavená, tak se jenom převlékla do nového oblečení a pak se natáhla na sedačku. Candice si šla požádat o něco k pití a Kris usnula.
***
Bylo asi pět hodin odpoledne a Kris otevřela oči. Candice seděla u stolku ve stejné místnosti.
"Tak co, už je ti líp?" zeptala se Kris.
"Jo. To mě zmohlo to nakupování!" usmála se Kris. "Jak ta proměna vlastně dopadla?" zeptala se ještě.
"Naprosto skvěle. Počkej, půjdu pro zrcátko," řekla Candice a vytratila se. Za chvíli byla zpátky se zrcátkem. "Tak se podívej sama!" Kris kývla a podívala se na sebe do zrcadla a vyvalila oči. Z něj se na ní dívala krásná dlouhovlasá hnědovláska s zelenýma očima a delší ofinkou, na sobě měla bílou halenku s polodlouhými rukávy, v úrovni bříška přepásanou a bílé kalhoty. Kris to zrcátko málem upustila.
"Co to má znamenat? Kdo je to? Tohle přece nejsem já!" řekla s úsměvem a nemohla tomu uvěřit.
"Ta krásná brunetka, kterou tam vidíš, jsi opravdu ty," usmála se na ní Candice.
"Opravdu? Tak to mě Ryan nepozná!"
"Asi ne, tak to bude aspoň překvapení," řekla Candice. Kris kývla a vstala. A pak vyvalila oči znovu - byla o trošku vyšší než Candice!
"Co to? To jste mi dali nějaké růstové hormony, nebo co?" zasmála se.
"To ne, měla by sis sednout, nebo se podívat dolů. Mám totiž pocit, že to nezvládneš," dělala si starosti Candice. Kris poslechla a podívala se dolů. Měla stříbrné lodičky bez špičky s asi deseticentimetrovým podpatkem.
"COŽE? Co tohle má znamenat?! Koho to napadlo?" řekla Kris šokovaným tónem.
"To můj nápad nebyl, to Faith a Hope… říkaly, že tě to ještě víc zkrásní, chtěla jsem jim to rozmluvit, ale…"
"V pohodě, já to nějak zvládnu, neboj se," utěšovala jí Kris.
"No jo, ale ty podpatky jsou ještě vyšší, než jsi měla na ten Pohár, víš? Tak se bojím, že si třeba zlomíš nohu, nebo něco…," dělala si starosti Candice.
"Neměj strach, zvládnu to," mrkla na ní Kris. Pak udělala pár kroků a překvapivě neupadla. "Vidíš, Candie? Nic se mi nestalo!"
"Štěstí začátečníka?" zamumlala Candice.
***
Po vydatné svačině, kterou si kluci dali, chtěl Jackson splnit Ryanovo přání a dát si s ním zápas v Pokémonu.
"Vyhovuje ti to dva na dva?" zeptal se.
"Klidně. Jsem silnější, než při našem posledním setkání! Takže se můžeš těšit!" usmál se Ryan. Jackson mu úsměv opětoval.
Za pár minut už bylo všechno připravené. Jenže… blízko zašustilo křoví.
"Co se to děje?" podivil se Damion. Jackson i Ryan pokrčili rameny. A za chvíli se to dozvěděli - byl to přesně ten, o kterém mluvili předtím, pytlák Rico. Měl zašpiněný obličej plný škrábanců a jeho oblečení bylo také poškrábané. Na zádech měl svou zbraň, ale tentokrát nešlo o uspávací pušku, ale o brokovnici. Skutečnou brokovnici. Okamžitě si jí sundal ze zad.
"Konečně! Teď vám to nandám! Ani hnout! Nebo…"
"Nebo co? Zabijete nás?" ptal se Ryan.
"Zavři zobák, spratku!"
"Tak co nám teda uděláte, když se hneme?" vyptával se Damion.
"UŽ ZAVŘI TU HUBU! A DOST!" ten chlápek už to nevydržel, popadl brokovnici a stiskl spoušť. Ale nic. "Co to… jak to?" divil se. Došly mu totiž náboje. Pak se dal na útěk. Ryan popadl Pokéball s Grovylem do pravé ruky a běžel za ním. Pytlák běžel přímo k Jacksonově domku, který měl otevřené dveře, takže kráčel v podstatě do pasti. Když pytlák dorazil do domku tak se ohlédl. Uviděl tam Ryana, jak je už blízko. Ten natáhl ruku s Pokéballem v úmyslu hodit ho do domu. Ryanova ruka už byla uvnitř. Jenže najednou dostal pytlák nápad. Sice odporný, ale třeba ho mohl zachránit. Rychle a prudce zabouchnul dveře. Trenér vydal strašlivý bolestivý skřek a svalil se před domem a svíjel se strašlivou bolestí. Jackson a Damion se okamžitě rozeběhli za ním.
"Co se stalo?" zeptal se Damion rychle. Ryan neodpověděl a skučel bolestí dál. "Ježkovy oči!" podivil se strašně Jackson, "Damione, koukni!"
"Co… No proboha to je strašné!" souhlasil Damion. Když se na Ryana podívali, tak zjistili, že má pravou ruku zakrvácenou do masa.
"Potřebuje lékařskou pomoc a to rychle!" řekl Jackson.
"A co ten pytlák?" řekl mu Damion.
"Kašli na něj, já pak zavolám Jenny! Rychle! Mohl by ztratit spoustu krve a tak…!"
"Máš pravdu," souhlasil Damion. Pak vytáhl mobil a zavolal do nejbližší nemocnice, která byla zrovinka v Petalburgu. Za chvíli přijeli a Ryana naložili na lůžko. Ještě než ho přesunuli do vozu, tak Ryan něco řekl. Mezi tím skučením bolestí to bylo nesrozumitelné, ale znělo to nějak takhle: "Dami…… one…… pozdravuj Kris… a Candie……… Řekni jim……… že jsem je měl rád……… a že…………moje cesta končí…………" Pak omdlel. Damion vyvalil oči a ty mu zaplnily slzy.
"Ne! Ryane, příteli! Neopouštěj mě! Prosím ne! Nechci o tebe přijít!" Pak tam přišli zaměstnanci té nemocnice, co tu sanitku řídili, aby všechno zkontrolovali. Damion se jich na něco šeptem zeptal. "Je mrtvý?"
"Ne, není. Utrpěl šok a omdlel, ale dýchá, takže je v pořádku z tohoto hlediska."
"Opravdu? A co bude dál? Bude moct vůbec normálně žít?" rozzářil se Damion.
"To nevím, ale jistá šance tu určitě je. Můžete jet s námi," řekl chlápek. Jackson jel také, poté, co si Jenny přijela pro Rica podruhé a tentokrát už mu hrozil trest mnohem vyšší, a to za útěk z vězení, za to, že ukradl služební zbraň jedné z vězeňských stráží, že touto zbraní několik stráží zabil a v poslední řadě, že ublížil někomu na zdraví.
***
Když šly dívky nahoru do podkroví, kde měli přespat, tak se stalo něco divného. Byly už skoro nahoře, když najednou Kris zakopla a málem se skutálela ze schodů. Měla štěstí, že jí Candice chytila.
"Já ti říkala, že v těch podpatcích neumíš chodit…," řekla.
"Ne. Tohle bylo něco jiného. Cítím, že se stalo něco strašlivého… Možná se Ryanovi něco stalo…," zašeptala Kris.
"Stalo?" podivila se Candice.
"Byl to ale jen pocit. Prostě jsem najednou pocítila, že někdo cítí strašlivou bolest… ale byl to jen pocit, ne?"
"To, ano, ale pokud to tak je…," zamumlala Candice.
***
Konečně dorazili do nemocnice. Ryana někam odvezli, kam Damion s Jacksonem nemohli.
"Myslíš, že bude v pořádku?" zeptal se Damion s náznakem obav.
"Doufám, že ano," zamumlal Jackson.

30 - Události v Palmovém městě

30. ledna 2013 v 17:04 | Dark Absol |  Ryanovo dobrodružství - Tajemství Hoennu
"Tak, teď se ukaž! Myslíš, že mě porazíš?" řekl Ryan a připravil si Pokéball. Proti němu stál skutečně těžký soupeř. Byl to Andreas Tarkin osobně.
"A co si myslíš ty? Jsi chudák. Ale nechám ti tu čest, že budeš další, koho porazím. Tři na tři, jo?" řekl Andreas a chladně se zasmál.
"Fajn! Do boje, Swellowe!"
"Electabuzzi! Tohle bude brnkačka," zasmál se André.
"Nálet!"
"Elektrošok bude stačit. Můžeš, kámo?" zeptal se Electabuzze Andreas. Pokémon mrknul a pak se ozvala hrozná rána a elektrický výboj a ptáček padl k zemi.
"Ne! Swellowe! Zkus se zved…" Ale nic už nepomohlo. Swellow nevydržel a byl poražen.
"Tak kdo bude další?" zeptal se Andreas.
"To ti nedaruju! Vyzkouším nováčka! Shellosi!" Ryan hodil ball a objevil se modrý mořský slimák.
"Elektrošok, teď!" řekl Andreas. Shellos byl ihned mimo hru. "Tak co, Conolly, vzdáš to už?"
"Ani náhodou! Grovyle, jsi moje poslední naděje!" Ryan hodil další ball. Objevil se ještěří Pokémon, který s Ryanem putoval už od samého začátku.
"Takže ty si myslíš, že můžeš vyhrát, co? Vzdej to, Conolly, nebo přijdeš o něco, co máš rád!" zasmál se Andreas. Tento zápas také sledovala Kris.
"Sluneční paprsek!" zareagoval Ryan instinktivně. Jenže místo toho, aby Andreas dal Electabuzzovi příkaz k útoku, tak vzal zrcátko a odrazil paprsek, který přiletěl k němu, přímo na Kris, kterou zasáhl do očí.
"Říkal jsem ti, že o něco přijdeš. Sbohem, Conolly! Gahaha!" zasmál se Andreas, odvolal Electabuzze a odešel.
Ryan okamžitě přiběhl ke své kamarádce. "Kris! Kris! Nestalo se ti nic?"
"Snad ne…," řekla Kris a zvedla se. Jenže nezůstala stát u Ryana, ale šla někam do neznáma.
"Kris! Počkej! Já jsem tady!" ozval se Ryan.
"Aha…" řekla Kris a šla někam jinam.
"Kris? Co se děje? Ty mě nevidíš?" zděsil se Ryan.
"Vidím jenom černotu všude kolem…," popsala Kris, co viděla.
***
"NEEEEE!" vykřikl Ryan hlasitě. Takový příšerný sen se mu snad nezdál od doby, kdy se mu zdálo, že ho zašlápl obří Grovyle, kterého měl Andreas. Naštěstí bylo ráno a Candice už byla vzhůru.
"Co se ti stalo? Co tak vyvádíš?" zeptala se.
"To nic, Candie… zlý sen," zamumlal Ryan.
"Co se ti zdálo tak hrozného?"
"Že Kris oslepla a byla to vlastně moje vina! Příšerný sen… Ještě štěstí, že to tak není."
"To tak opravdu není, neměj strach," uklidňovala Ryana Candice.
"Tak to se mi ulevilo. Jenom mám trošku strach o Katy… myslíš, že se v pořádku dostane domů?"
"Barry můžeš věřit. Slíbila ti přece, že tvojí sestřičku doprovodí domů, ne?"
"Máš pravdu," oddychl si Ryan. Pak sešli na snídani. Candice si dala bagetu se šunkou, sýrem a salátem a k tom šálek čaje a Ryan si dal cornflaky s mlékem.
"Kde to vlastně jsme?" zeptala se Candice.
"V Palmovém městě, což je tropické město v západním Hoennu. Prý je tu letní počasí celý rok," četl Ryan z PokéNavu.
"Vážně?" divila se Candice.
"Vážně. Můžeme se tu porozhlédnout, co ty na to?"
"Bezva nápad! Můžeme se taky podívat po obchodech… ale to tě asi nebude bavit, to je holčičí záležitost," usmála se Candice.
"To nevadí, klidně se přidám," usmál se Ryan.
***
"Konečně jsme tady!" řekla Kris a ukázala na ceduli, která oznamovala: VÍTEJTE V PALMOVÉM MĚSTĚ!
"To je bezva! Tak kam se podíváme nejdřív?" zeptal se jí Damion.
"Nejdřív bych se podívala do Pokécentra, třeba tam potkáme…"
"Ryana, viď? Tak to jo… podíváme se tam," mrkl na dívku Damion.
Došli do Pokécentra. Damion si zatím šel koupit pití v automatu a Kris se šla zeptat sestry Joy.
"Ano… nějakého takového jsem tu viděla… odešel pryč s nějakou černovláskou. Už to je nějaká doba, co odešli."
"Aha. Jak dlouho přesně, nevíte?" zeptala se Kris.
"No, asi před hodinou… Asi šli se podívat do města. Je tu spoustu obchodů, zábavních center, bazénů, kin a jiných věcí, které mají mladí lidé tak v oblibě. Možná byste se taky mohli podívat po městě a najít své přátele," řekla Joy.
"Děkujeme vám!" poděkovala Kris a odešla za Damionem.
***
Zákoutími Palmového města se pohybovali tři podivné maskované postavy. Prošly kolem několika kin a nákupního centra. Pak odešly někam za město. Moc lidí si jich nevšimlo. Taky nebylo proč. Vypadali obyčejně, až na to, že třetí člen jejich party byl poněkud menší. "Už nemůžu…," řekl jeden z nich mužským hlasem a sundal si masku. Byl to blonďatý chlápek ve věku asi třiceti let. Měl delší vlasy a šedomodré oči.
"Co pořád tak skuhráš, Maurici?" zeptal se ženský hlas, který patřil jeho parťačce. Ta měla dlouhé černé kudrnaté vlasy a temně hnědé oči, ve kterých jí jiskřilo. Na sobě měla černou halenku s výrazným výstřihem do U, která skoro neměla rukávy, ty vypadaly, jako by byly k té halence přišité několika vlákny, černé volné kalhoty a vysoké kozačky s podpatkem. Na každé ruce měla prsten a na krku měla přívěšek s písmenem R. Její parťák měl na sobě černou košili a černé kalhoty s bílým pruhem a na košili měl odznak se stejným písmenem.
"Ale no tak, Beo… potřebuju si odpočinout… ta cesta do Hoennu mi nějak neprospěla, nebo co…," řekl chlápek.
"Aha. Nesmíš zapomenout, proč tu jsme!" řekla žena.
"Jo! Čmajznout nějaký zajímavý Pokémony a přivést je do Kanta!" ozval se jejich malý parťák. Ten si sundal masku a ukázalo se, že je to Sneasel. Ale tenhle mluvil.
"Přesně tak! Giovanni na nás spoléhá! Sice tu prý operujou ještě jiní Rakeťáci, ale to jsou podle šéfa úplný cvoci!" řekla Bea.
"Přesně. Jessie, James a Meowth jsou nuly! Co jsem slyšel, tak nepřivedli ani jednoho Pokémona! Gahaha!" rozesmál se Sneasel.
"Jednoho jo!" ozval se Maurice. "Ale to byl slabej Togepi! Hahahaha!" přidal se do smíchu.
"Hele, přestaňte! Čeká nás práce! Nechcete skončit jako oni, nebo jo?" zeptala se Bea.
"Samozřejmě, že ne!" řekli dvojhlasně Maurice a Sneasel.
***
"Tak co? Už jsme byli skoro všude!" usmál se Ryan a skládal nějaké věci, které si koupil do batohu.
"Myslíš?" zeptala se Candice.
"No… ještě mě napadá jedno místo. Co takhle se zajít vykoupat na pláž?"
"Co blázníš? Vždyť je únor a…,"
"A co? Vždyť tady je léto pořád, nezdá se ti?"
"To jo, ale… já…," Candice to ze sebe nemohla dostat.
"Copak? Neumíš plavat? Neboj se, já ti pomůžu… Nemusíš se koupat, jestli nechceš…"
"Ale takhle to vůbec není, plavat náhodou umím, jenom nemám…," Candice strašně zrudla, "plavky."
"Na něco si zapomněla, holka," usmál se Ryan a vytáhl něco z batohu. "Ty jsi ode mě dostala k Vánocům, vzpomínáš? Myslel jsem, že se ti tady v Hoennu budou hodit, když je tu teplejší podnebí a tak…"
"Máš pravdu! Děkuju, že jsi mě zachránil," usmála se dívka a dala Ryanovi jemnou krátkou pusu.
"Nemáš za co, Candie! Tak půjdeme?"
"Nemám nic proti! Tak jdem!" řekla Candice a spolu s Ryanem se vydala k pláži.
***
Damion a Kris byli pořád ve městě a nenašli ani Ryana, ani Candice. Zatím byli v jednom obchodním domě a jedli hamburgery z fastfoodu.
"Tak co? Líbí se ti to? Myslím, že tohle mají holky nejradši, když chodí po obchodech…," usmál se Damion a usrkl ze svého kelímku s mléčným koktejlem.
"Jasně!" zasmála se Kris, která si ale nic nekoupila, ani nevěděla co, nebo co dřív. Damion dojedl svůj hamburger a pak něco vytáhl z kapsy. Byl to nějaký leták. "Myslel jsem, že by tě tohle mohlo zajímat, tak jsem ti to vzal," řekl a ukázal ten kus papíru Kris. Byla tam fotka nějakého muže s tyrkysovými vlasy.
"Nevíš, kdo to je?" zeptal se jí Damion.
"Ale jistě, že to vím! To je Wallace! Soutěžní hvězda! Kdysi byl Hoennským šampiónem a předtím ještě Sootopoliským trenérem stadionu! Píše se tu, že každoročně pořádá soutěž, pojmenovaná podle něj, Wallaceův pohár! A nejlepší na tom je, že stužka z něj, je univerzální pro všechny regiony! Koná se v Sinnohu v aréně Valor u Jezera statečnosti! No, to mě podrž! Musím se zúčastnit!"
"To jsem rád, že ti to udělalo takovou radost. Můžeme si udělat takovou malou zastávku v Sinnohu, co myslíš?" zeptal se jí Damion.
"To by bylo bezva… ale co Ryan a Candie?"
"Neboj se… určitě je večer potkáme v Pokécentru. Ale měla bys něco ještě vědět…,"
"Co musím vědět?" zeptala se Damiona Kris. Kluk se usmál.
"To nic není… jenom, že v Sinnohu soutěží Koordinátoři ve společenském oblečení, víš?"
"Aha… no, to je průšvih! Já nic takového nemám! Co budu dělat?" řekla zoufale Kris.
"No tak… něco koupíme, ne? V holčičím oblečení a botách se moc nevyznám, tak mi budeš muset pomoct… Ber to jako předčasný dárek k narozeninám ode mne!"
"Vážně? Damione, ty jsi fakt zlatej!"
"To nic nebylo… tak pojď! Musíme zařizovat! Co uděláme nejdřív?" zeptal se Damion.
"Třeba koupíme nějaké hezké boty, co?" navrhla Kris.
"Klidně. To mě mohlo napadnout, to holky nakupují obzvlášť rády…," kývl Damion.
***
Za chvíli byli už v jednom obchodě a Kris strávila zkoušením asi dvacet minut. Damiona už to čekání začalo zmáhat, až Kris vyšla konečně spokojená. Měla na sobě bílé sandálky s vysokými podpatky asi pět centimetrů. "Tak co, jak vypadám?" zeptala se Kris Damiona na názor.
"Dobře! Víc jako holka," usmál se blonďatý kluk.
"Děkuju!" mrkla Kris a udělala pár kroků. Jenže… BUM! Upadla. "Není ti nic?" dělal si starosti Damion a pomohl kamarádce vstát. "Co se stalo?"
"Ještě se to budu muset naučit… Sestřička to umí, ale tý je šestnáct! Jenže já v něčem takovým ještě nechodila…"
"Neměj strach, budu ti dělat oporu, dokud se to nenaučíš, co ty na to?"
"Tak dobře! Co dál?"
"Koupíme nějaké hezké oblečení a kosmetiku a to bude snad všechno," řekl Damion. Kris kývla. Potom koupili krásné bílé šaty bez rukávů, červený lak na nehty a nějakou voňavku.
Nakonec si sedli a dali si zmrzlinu. "Tak co, Kris? Co ten pohár?" zeptal se Damion.
"Docela se těším, až tam vystoupím, ale bojím se něčeho strašlivého…," odpověděla mu Kris.
"Co myslíš? Že tam bude větší publikum? To ano…"
"To je taky pravda, ale spíš se bojím jiné věci, že se tam znemožním a…" Kris nedopověděla větu, jenom natáhla nohu.
"Máš pravdu… ale neboj, to se naučíš! Máš ještě dost času, ne?" řekl jí Damion.
"To je možný, ale… není někdo, kdo by mi s tím pomohl?"
"Tak to nevím… třeba Candie… možná…," navrhl Damion.
***
Už bylo pozdě odpoledne a šeřilo se. Candice s Ryanem se sbalili z pláže a odešli směrem k Pokécentru.
"Tak co? Jak sis to užila?" zeptal se Ryan.
"Užila! Tam, kde bydlím, se koupat nemůžu, leda tak ve vaně!" řekla Candice, která teď vypadala trošku jinak, než jak jí Ryan znal. Měla dlouhé černé vlasy rozpuštěné a ještě trochu se v nich leskly kapičky vody.
"To jsem rád. A co teď?"
"Asi bych si šla odpočinout do Pokécentra, to plavání bylo úžasný, ale unavilo mě."
"Tak jo, pojď," vybídl dívku Ryan a odešli spolu. Jenže když vtom konečně… "RYANE!" ozval se holčičí hlas a trenér se otočil. Uviděl poněkud známou tvář hnědovlasé dívky - Kris Doleyové. Když ale už byla skoro u ně, tak zakopla. Dívka vyjekla, ale Ryan jí chytil.
"Ahoj! Co tu děláš?" zeptal se.
"Chtěla jsem za tebou! Uvědomila jsem si, že tě nemůžu jen tak opustit a…"
"Co? Opravdu?" divil se Ryan. Kris kývla a pak dala Ryanovi to nejlepší, co mu dát mohla - pořádnou pusu na tvář. Ryan trochu zčervenal a pohladil jí po vlasech. Pak jí postavil zase na zem a něčeho si všiml. "Kris, odkdy nosíš podpatky?" podivil se.
"To asi od doby, když zjistila, že bude Wallaceův pohár," ozval se Damionův hlas.
"Damion? Tebe taky rád vidím, kámo! Cože? A kde je ten pohár?"
"V Sinnohu. Je to velká událost pro všechny koordinátory. Koná se v Aréně Valor u Jezera statečnosti, kousek od Pastorie."
"Bezva! Tak je rozhodnuto, kam se vydáme!" zaradoval se Ryan.
"V-vážně? Tobě to nebude vadit?" zašeptala Kris.
"Jistě, že ne! Bude to zábava, aspoň se podívám do Sinnohu! Ještě bych měl dát vědět Ashovi, prý má kamarádku koordinátorku, tak tu by to mohlo zajímat. Souhlasíte?"
"Jasně!" kývl Damion. Kris jen přikývla.
"Bude to fajn a pokud budete chtít, tak vás můžu zavést i k sobě domů, co vy na to?" navrhla Candice.
"To nezní špatně. Tak pojďme do Pokécentra, já si zavolám a pak to nějak oslavíme, co?"
"Jasně! Zase všichni pohromadě! Já půjdu s vámi, stejně nemám nic na práci," přiznal se Damion. Ryan přikývl a tak odešli všichni pohromadě. Kris se opatrně zeptala Candice: "Candie, myslíš, že mě můžeš naučit…?"
"Co? Chodit v podpatcích? Určitě! Taky jedny mám, kdyby něco… vidíš, aspoň se mi budou hodit, protože na tom letáku bylo napsáno, že se po celé soutěži bude konat ples a tak…"
"Jé, děkuju, Candie… jsi moje záchrana!"
"To nic není, ráda ti pomůžu," mrkla na ní Candice.
***
Naši přátelé, zase všichni pohromadě si užili zábavu v Pokécentru, měli malou oslavu, Ryan se už těšil, až půjde do Sinnohu a dal to vědět svému kamarádovi Ashovi. Candice dávala Kris první lekci a potom se všichni odebrali do postelí. A to byla příležitost pro padouchy, aby se mohli připlížit, dostat se do budovy zezadu a sebrat pár Pokémonů. Byla už tma a k Pokécentru se blížily tři tajemné postavy. Ta nejmenší z nich vložila ruku s ostrými drápy do zámku a otáčela s ním, ve snaze vypáčit zámek.
"JAUVAJS!" vykřikl ten malý, což byl Pokémon. Sneasel.
"Psst! Zkus to otevřít jinak! Použij něco jiného! Ale tiše!" okřikla ho Bea.
"Dobře, dobře! Ledový vítr!" Sneasel zafoukal na zámek ledový vzduch, ten ztuhnul, Maurice do něj vrazil pěstí a rozpadl se.
"Jo! Bezva! Teď rychle dovnitř!" řekl Maurice. Tak opatrně vklouzli a spatřili poklad - spoustu Pokéballůna regálech. Pak je začali opatrně sbírat, jenže se něco začalo dít.
"Sakra, alarm! Musíme zmizet!" řekla Bea.
"Ale ještě jsme to nečmajzli všechno a…," ozval se Maurice.
"Kašli na to! Mizíme!"
"Jo! Honem!" řekl Sneasel a všichni tři zmizeli.
***
"Co se děje?" divil se Damion.
"To bude nějaký alarm… možná kvůli… zlodějům! Někdo se vloupal sem! Já a Candie se na to podíváme, vy tu zůstaňte!" řekl rázně Ryan.
"Dobře," souhlasila dívka. Pak Ryan a Candice vyběhli z Pokécentra. Ale nic zvláštního nenašli.
"Beo, myslíš, že je to dobrý nápad se schovávat tady na stromě? Vždyť tady nás najdou!" stěžoval si Maurice.
"Taky myslím," kývl Sneasel.
"Tak mlčte a nikdo nás nenajde!" napomenula je žena.
"Candie, říkala jsi něco?" zeptal se dívky Ryan.
"Já? Ne… Ale slyšela jsem nějaké hlasy, to jo…," odpověděla Candice.
"A sakra… už na to přišli…," zašeptal Maurice.
"Tak ze jich zbavíme!" řekla Bea a seskočila ze stromu. Její parťáci jí následovali. "Tak dětišky si hlají na detektivy, jo?" řekla šišlavým dětským hláskem.
"Co prosím? Co jste zač? Co chcete?" řekl Ryan.
"Ahahaha! Vy še nám pletete do plánu! A víte čo to žnamená? Že še váš žbavíme! Ahahaha!"
"Prosím?" Ryan nemohl uvěřit tomu, že ta žena šišlá jak malé dítě.
"Hele, Beo… Měli bychom zmizet…," řekl chlápek za ní.
"Ne! Když už nás objevili, tak se jich zbavíme!" řekl normálním hlasem žena. Pak se otočila zpátky k Ryanovi. "Aši bychom še vám měli pšedštavit, čo?"
"No, pokud mi to vysvětlí, co jste zač…" zamumlal Ryan, aby ho žena neslyšela. Pak začali něco předříkávat:
"Připravte se na problémy…
a ty problémy jsme my!
My chráníme svět před velkou zhoubou…
zničíme ho jen hrůzou pouhou!
To ta nejhorší jsou totiž zla…
co kdy naší Galaxii ovládla!
Beatrix!
Maurice!
A taky Sneasel!
Rakeťáci jsou už zase tady…
Vzdejte se, nebo zničíme vaše snahy!
Jo! Se vším všady!
"Počkat! Ty znám! Chtěli ukrást startéry v Johtu, když jsem měl třinácté narozeniny! Ale ti vypadali jinak… a neměli… COŽE?" Ryan vyvalil oči "MLUVÍCÍHO SNEASELA? Co to má být?" Candice se divila podobně.
"Hele, co je na mě tak zvláštního?" obořil se na ně Sneasel. Ryan k němu přistoupil. "Třeba je to jen nějaká mechanická replika!" řekl a zmáčkl ho. Ale nezdálo se, že by jeho tělo bylo z oceli nebo nějaké slitiny. Bylo měkké a zdálo se, že je ten Pokémon živý. "Hele, odpal!" řekl Maurice a nakopl Ryana do břicha tak, že ho to odhodilo pár metrů daleko.
"Není ti nic?" dělala si starosti Candice.
"Ne… nic mi není… Jenom mě zajímá, jak to dělají… Nějaký hlasový syntezátor?"
"Ty si vážně myslíš, že používám syntezátor? Tak to bych neotvíral pusu!" řekl naštvaný Pokémon.
"Ale… ale…,"
"Mohl bych pusu jenom otevírat, ale tak to opravdu není! Umím mluvit přirozenou cestou, abys věděl!"
"V-vážně? Ale jak…?" divil se Ryan.
"Jestli chcete, můžu vám to říct."
"Tak povídej!"
"Když jsem byl ještě nevinný divoký Pokémon… žil jsem v Ledové jeskyni v Johtu…… a potom na tu jeskyni provedli nájezd Rakeťáci. Sebrali nás spoustu. Mě, spoustu dalších mého druhu, Swinuby a Delibirdy…… Jenže to nejhorší mělo teprve přijít. Byl jsem odvlečen do laboratoře Rakeťáckých vědců."
"Jako pokusná Rattata?" zeptal se Ryan. Sneasel přikývl.
"A pak na mě chtěli vyzkoušet nejnovější vynález, který byl dílem profesora Sebastiana, což byl přední Rakeťácký vědec. Použili na mě nějaké divné paprsky, které mi neublížily. Potom jsem slyšel vědce, jak o tom mluvili… modifikovali můj mozek, přesněji centrum řeči, učení a paměti. Sebastian z toho byl samozřejmě nadšen, protože kdyby stvořil armádu inteligentně myslících Pokémonů, tak by mohl způsobit převrat, kde by lidé byli svrženi Pokémony a ti převzali vládu. Giovanni s tím ale nadšen nebyl a řekl Sebastianovi, ať se toho "proklatého vynálezu" zbaví. Sebastian poslechl a zničil ho. Já jsem zůstal inteligentní a ani jsem netoužil po tom, že bych se měl vrátit zpět k životu divokého Pokémona a nechtěl sem se toho Rakeťáckého daru vzdát. Utekl jsem z laboratoře a chtěl jsem odejít někam pryč. Pak mi ale došlo, že mě mohou vystopovat a že vlastně nemám kam jít… můj rod by mě zavrhl, protože jsem byl jiný (sice v pozitivním smyslu)… tak jsem se vrátil a uzavřel s Giovannim dohodu. Od té doby patřím k Rakeťákům. To je všechno," dokončil vyprávění Sneasel.
"Chceš říct, že ses k nim přidal ze strachu?" divil se Ryan.
"Hele, to už stačí! Polib mi, prcku!" řekl Sneasel.
"Co prosím? Ty mi budeš nadávat?"
"Nech ho být… je to jen… Pokémon," uklidňovala Ryana Candice.
"COŽE? Myslíš, že jsi mi nadřazená jenom proto, že jsi člověk?" vyštěkl na ní Sneasel.
"Ale takhle jsem to vůbec nemyslela…," omluvila se dívka.
"Mě je to jedno, jak jsi to myslela! Jsi jenom tupá, všivá holka!"
"A dost! Už toho mám po krk! Můžu tě porazit, co ty na to? Jsi sám, takže to není problém!" řekla Candice. Sneasel se rozhlédl.
"CO? Beo? Maurici? Kde jste?" Sneasel se dostal do rozpaků. "Pomoc! ÁÁÁÁÁÁ!" vyjekl.
"Už toho mám dost! Snovere, pojď ven!"
"Onixi, volím si tebe!" Ryan s Candice hodili bally a povolali své Pokémony. "Tak hele, buď nám pomůžeš najít tvé parťáky, nebo z tebe uděláme kaši, co ty na to?" navrhl mu Ryan.
"Ach jo… co můžu jenom dělat… No, dobrá…" souhlasil Pokémon.
***
"Ahaha! To byl bezva nápad! Sneasel je zabavil tím svým vyprávěním a pak jsme mohli v klidu zmizet! Ahahaha!" chechtala se Bea.
"Ale byl to náš přítel, neměli jsme ho v tom nechat…," řekl na to Maurice.
"Nech toho… on se jednou vrátí… možná," uklidňovala ho žena. Najednou se ozval hlas Sneasela, jak se blíží. Jenže když Rakeťáci spatřili svého Pokémona, uviděli také Ryana s Candice.
"Ale, ale! Tak dětišky náš vyštopovaly? Výborně! Štejně náš neporaž…"
"Sklapni, Beo! Tohle na ně neplatí! Musíme použít sílu! Do boje, Weezingu!" řekl Maurice a hodil ball.
"Dobrá, Golbate, na ně!"
"Swellowe!"
"Sneasele, pojď!" zvolala Candice a zvolila si Sneasela, téměř identického s tím rakeťáckým. Tomu se rozzářily oči.
"Kouřový útok!"
"Golbate, použij…" řekla Bea, ale Sneasel jí zastavil. Weezing už ale vypustil kouř. Všichni se dali do kašle, ale Swellow kouř na poslední chvíli odvál.
"Zastavte to šílenství!" okřikl je Sneasel.
"Cože? Jako proč?" divil se Maurice.
"Neublížíte nikomu mého druhu!"
"Dobře, necháme ho být. Weezingu, vrať se."
"Golbate, ústup!" řekla Bea a pozvedla ball. "Tak a co teď, hm?" zeptala se.
"Svážeme je, a utečeme! Lepší nápad nemám," řekl Sneasel.
"Tak jo. Ale jestli to nevyjde…," šeptla Bea.
"Buď v klidu," uklidnil jí Sneasel a potom Ryana s Candice svázali a utekli s pytlem plným Pokéballů (teda on nebyl plný, jenom asi do půlky).
***
Nad městem už byla tma a byla už pozdní noc. Ryanovi a Candice začínala být trochu zima. Mezitím se městem procházela dlouhovlasá bruneta. V ruce držela nějaký časopis a spolu s ní tam byl její Golduck, který použil záblesk a osvětloval jí cestu.
"To bylo něco, Golducku! Škoda, že Pokémoni tam nemohli…," povzdechla si Stephanie. Pak uslyšela nějaké volání o pomoc. Vydala se s Golduckem tím směrem a uviděla Ryana s Candice a nějakými divnými lidmi, které neznala. Ti se pokoušeli utéct a nějaký chlápek držel v ruce podezřelý pytel.
"Golducku, tohle vypadá divně. Musíme pomoct starým přátelům! Použij hyper paprsek!" řekla Stephanie. Paprsek odhodil Rakeťáky někam do daleka. Ti zmizeli a pytel nechali na místě, takže Pokémoni byli zachráněni. Pak přiběhla k svázanému Ryanovi a Candice a pomohla jim se dostat ven.
"Děkuju, Stephanie! Kde ses tu vůbec vzala?" vyptával se Ryan.
"No… řekněme, že jsem byla na jedné diskotéce tady ve městě a…," vysvětlovala.
"Jasně! Tak ahoj na poháru! My musíme do Pokécentra vrátit ty bally! Zatím!" rozloučil se Ryan.
"Mějte se! Ahoj!" rozloučila se Stephanie.

29 - Hořké i sladké vzpomínky

30. ledna 2013 v 16:50 | Dark Absol |  Ryanovo dobrodružství - Tajemství Hoennu
Bylo jedno obyčejné ráno na konci října. Sluníčko už téměř celé vylezlo nad malé město New Bark v Johtu. Tomuto městu se také říkalo "Město, kde vanou větry nových začátků", protože právě zde začínali trenéři svou cestu v Johtu, většinou výběrem svého nového startovního Pokémona. Právě zde se právě probudila třináctiletá dívka, Amanda Halliwellová. Nejdřív něco vzala na svém nočním stolku a pak vstala. Byla to hnědovláska s polodlouhými kudrnatými vlasy a krásnýma tmavomodrýma očima. Oblékla se, umyla se a pak šla dolů na snídani. Tam už na ní čekala její matka, Emily Halliwellová. Amanda měla ještě staršího brášku Justina, ale ten odešel někam za tréninkem Pokémonů jinam, asi do Hoennu. Amanda se posadila, vzala si něco k jídlu a usrkla ze svého hrnečku čaje.
"Co se děje, Amando? Vypadáš nějak smutně, nebo se mi to zdá?" zeptala se jí matka.
"Ale no… měla jsem sen. Byl dost podobný tomu, co se mi stalo v minulosti. U toho jsi ale nebyla a…," vysvětlovala dívka.
"Tak mi to můžeš vyprávět, pokud chceš!" navrhla jí maminka.
"Dobře."
***
Bylo chladný podzimní večer. Byl čtvrtek, 24. listopadu 2005. Jedna desetiletá holčička v New Barku právě prožívala nejhorší okamžiky svého života. Zítra měla přijít do školy, ostatně jako každý den, ale bála se, co jí bude zítra ve škole čekat. Třásla se, při pomyšlení, co se jí stane.
"Hele, Halliwellová, co to máš? Nějakej novej doplněk, nebo co? Hahaha!" ozval se jí v hlavě ledový smích jednoho kluka, který s ní chodil do třídy. Společně s ní do Earlovy Pokémoní akademie chodilo ještě několik stejně starých dětí. Například Ryan Conolly a Ash Gray. Pak ještě jeden kluk, Andreas Tarkin. Toho Amanda neměla vůbec ráda. O něm si právě myslela, že se jí bude posmívat nejvíc. Byl to vysoký kluk s světle blonďatými vlasy a šedýma očima.
"MAMI!" zavolala dolů. Za chvíli přišla její matka. "Co se děje?"
"Opravdu musím zítra do školy?" zeptala se Amanda s třesoucím hlasem.
"Jistě. Proč bys nemohla?"
"No, víš… Já… já se… um… bojím…že… ehehe… zítra………"
"Copak se děje? Co zítra?" ptala se jí maminka.
"No… že se mi budou… POSMÍVAT!" vyjekla Amanda poslední slovo a rozplakala se. Její o dva roky starší bráška Justin měl ale vlastní pokoj a měl zavřené dveře, takže mohl v klidu spát.
"No, tak neboj… mojí holčičce se nikdo posmívat nebude! Pokud ano, tak si to s ním vyřídím, neboj se!" ujistila jí Emily.
"D-dobře…," řekla Amanda, popotáhla nosem a otřela si slzy kapesníkem. Pak se vysmrkala a zavřela oči.
***
Další den, pátek 25. listopadu 2005. Bylo brzo ráno. Amanda otevřela oči, pak si vzala nějakou věc, kterou měla na stolku. Pak se oblékla a šla do koupelny. Umyla se a použila tu věc. Pak šla dolů. Justin už dojedl a chystal se odejít, že ani neviděl svojí sestřičku. Matka se na dívku otočila.
"Nevím, čeho ses tak bála… náhodou, sluší ti to!"
"V-vážně?" divila se Amanda.
"Vážně. To ses nekoukala do zrcadla?"
"Ne… Radši ne…"
"Tak se podívej!" řekla jí Emily a ukázala jí zrcadlo. Amanda se do něj podívala. Viděla v něm dívku s hnědými kudrnatými vlasy, tmavomodrýma očima a brýlemi s tenkými červenými obroučkami. Amanda polkla. Pak snědla něco k jídlu a šla do školy.
***
Když přišla do třídy, tak si sedla na svoje místo a zakryla si obličej.
"Ahoj, Amando! Copak se děje?" zeptal se jí chlapecký hlas z lavice před ní. Byl to kluk, který bydlel ve stejném městě jako ona. Jmenoval se Ryan Conolly. Amanda neodpověděla a snažila si zakrýt obličej knížkou.
"Ale no tak… mě se můžeš svěřit!" pokračoval ten hlas. Amanda poté ucítila jemné pohlazení po vlasech.
"Ale… Já… já…," dívka nemohla říct ani slovo. Jenže než stačil ten kluk něco říct, tak zazvonilo.
***
Celou hodinu měla Amanda štěstí, pokud by se to tak dalo nazvat. Měla pořád zakrytý obličej a vyučující si jí ani nevšiml. Ani v lavici vedle ní nikdo neseděl, protože její kamarádka Sue byla nemocná. O přestávce se na ní někdo otočil.
"Tak co se děje, Amando? Prosím… mě se můžeš svěřit, slibuju, že to nikomu neřeknu!" řekl ten kluk konejšivým hlasem.
"T-ty jsi Ryan, viď?" zeptala se ho Amanda, jako by ho neznala, přitom spolu bydleli ve stejném městě.
"Ano, to jsem. No tak… co tě trápí?"
"No… víš… tak já ti to ukážu…," řekla nejistě dívka.
"Ukaž."
"Ale slib mi, že se mi nebudeš smát… A bez legrace!"
"Slibuju! A pokud ne, tak se nechám poklovat od Fearowů, které tu na stadionu chovají," usmál se Ryan.
"D-dobře…," řekla Amanda a opatrně si začala odkrývat obličej.
"No, tak co se stalo?" zeptal se jí Ryan, když dala knížku z obličeje pryč.
"T-ty to nevidíš?"
"Co nevidím? Vypadáš fajn jako vždycky a…," řekl Ryan, jako by si nic zvláštního na kamarádce nevšiml.
"Ale… ale… já… podívej se na mě pořádně!" vykřikla Amanda vzlyky. Ryan si jí prohlédl ještě jednou, odzdola nahoru. A nespatřil nic zvláštního, teda až na… "Amando? Ty nosíš brýle? Promiň, že jsem si toho nevšiml. Já se ti smát nebudu. Pokud si pamatuju, tohle už vyšlo z módy, smát se někomu, že nosí brýle… to dělají malé děti," utěšoval dívku Ryan.
"Opravdu?"
"Opravdu. Vzpomínáš si na to před dvěma lety? Na Blaise McKinnona? Ten taky nosí brýle, ne? Ale máš pravdu, jemu se na začátku posmívali… jenže to nám bylo osm let…," řekl Ryan a ukázal na hnědovlasého kluka s brýlemi, který seděl vzadu.
"Děkuju ti, Ryane. Tobě na mě fakt zále…," řekla Amanda, ale nedokončila svou větu.
"A hele, Halliwellová! Copak, nosíš brejle? Ahahaha!" ozval se nějaký klučičí hlas. Patřil blonďatému chlapci s šedýma očima. Ryan vstal z místa.
"Sklapni, Tarkine! No a co? Jak by asi bylo tobě? Chováš se jako idiot. Dělá se mi z tebe špatně," řekl mu Ryan.
"Co prosím? To máš fakt. Ona za to nestojí. Ona za nic nestojí. Stejně jako ty, Conolly," pronesl chlapec.
"Hele, brýle může nosit každý! Chceš mi vyhrožovat, nebo co?" Ryan ho chytil za límec.
"Vyhrožovat? Takovýmu chudákovi? Ahaha! To bych si ani nedovolil," zasyčel Andreas. Ryan už neřekl nic a chystal se mu dát pěstí. Jenže ho minul a za chvíli přišel jejich učitel, pan Baker. "Co se to tady děje?" zeptal se rozčileně.
"To Conolly, pane učiteli. Vrhnul se na mě!" řekl Andreas a škodolibě se na Ryana usmál.
"To není pravda, pane! On se posmíval Amandě kvůli brýlím!" hájil se Ryan.
"Ne! On lže!"
"On lže!"
"DOST!" zakřičel pan Baker. "Ty, Ryane, půjdeš do ředitelny. O bitky ve třídách tu nestojíme. Jasné?"
"Ano, pane…," řekl Ryan a odešel ze třídy. Andreas se na něj usmál ještě jednou. Amanda polkla.
***
"Aha! To by ten první den, kdy jsi přišla do školy jiná, viď? O tom jsi mi nevyprávěla… Ten Ryan byl skutečně správný kluk. Ne jako ten tupec Andreas…," řekla Emily. "Ještě něco, s čím se mi chceš svěřit?" zeptala se své dcery.
"Ano. Pak jsem si vybavila událost před rokem. O těch trenérech a Rakeťácích… Ty jsi nebyla v tu dobu doma. Byla jsi na nákupu, teda aspoň myslím," řekla Amanda.
"Tak vyprávěj," řekla jí maminka.
***
Bylo krásné skoro letní dopoledne. Bylo 7. června 2007. Dnes přišel velký den. Z New Barku se měli vydat na cestu tři noví trenéři. Profesor Elm byl ve své laboratoři a studoval nějaké papíry, zatímco do laboratoře přišel jeden z jeho asistentů. Byl to skoro dvanáctiletý, bělovlasý kluk s ledově modrýma očima. Tedy, on nebyl asistentem profesora doopravdy, spíš mu dobrovolně pomáhal.
"Už jsem tady, profesore!" ozval se.
"To jste vy, MacKenzie?" zeptal se ho profesor.
"Ne, pane. Jsem Ryan Conolly."
"Ach tak. No, dnes si mají přijít tři trenéři pro své startovní Pokémony, tak musíme být připravení!" řekl Elm a dále studoval své papíry.
"Jistě, pane. Já jim dám zatím něco k jídlu. Kdy vlastně mají přijít?" zeptal se profesora Ryan.
"Ve tři hodiny odpoledne, tak musíme být připravení!"
"To chápu, pane. Tak pojďte ven!" Ze tří ballů vylezli Pokémoni. Travní Chikorita, ohnivý Cyndaquil a vodní Totodile. Ryan jim přichystal misky a dal jim do nich potravu. Pokémoni začali jíst a Ryan je pozoroval. Za chvíli se dveře Elmovy laboratoře otevřely znovu. Vešla dlouhovlasá brunetka s jasnýma tmavomodrýma očima a brýlemi s tenkou červenou obroučkou.
"Dobrý den, profesore," pozdravila. "Ahoj, Ryane! Mám ti vyřídit, že oběd na tebe už čeká!"
"Opravdu? To ti děkuju, Amí," řekl Ryan. Amanda při tom oslovení zrudla jak rajské jablíčko. Ryan si toho nevšiml a vyrazil domů. Když už dorazil ke svým dveřím, tak se ohlédl na dívku. "Copak se děje?" zeptal se jí Ryan.
"Ale nic… jen jsem tě chtěla doprovodit," usmála se Amanda, pořád červená jak ředkvička, posunula si brýle a upravila vlasy.
"Aha. Neříkala jsi, že jsi teď doma sama? Pojď, zvu tě na oběd," řekl jí Ryan.
"Jé, d-díky," zajíkala se dívka. Ryan otevřel dveře. A stalo se něco, co opravdu nečekal. Uvnitř to bylo nějak vyzdobené a uvnitř už čekala Megan, Ryanova máma, jeho osmiletá sestřička Kathryn, jeho sestřenice Gabrielle a jeden z Ryanových nejlepších kamarádů, Ash Gray.
"Co se to tu…," Ryan to ale nedopověděl, protože se ozvalo: "VŠECHNO NEJLEPŠÍ, RYANE!" Na stole ležel dort a několik stuhou ovázaných krabic.
"Máš pršese narroseniny!" ozvala se Gabrielle. Ryan neřekl překvapením ani slovo.
"Mají pravdu! Dneska máš narozeniny!" řekla mu Amanda a pořád se podezřele upravovala.
"Opravdu?" nedokázal uvěřit Ryan.
"Opravdu. Tak pojď dovnitř a sfoukni svíčky!" řekla mu Megan.
***
Ryan už rozbalil všechny dárky a snědl dva kousky dortu, když se najednou ozval zvonek. "Jdu tam!" řekl Ash a šel otevřít. A všechny čekalo nemilé překvapení. Ve dveřích stál Andreas. A s ním tam byla nějaká blondýnka s brýlemi.
"Co tady děláš, Tarkine? Spletl sis barák, nebo co?" obořil se na něj Ryan.
"Takhle se vítá host? Chtěl bych vám představit Barbaru, právě se přistěhovala. Ukazuju jí město. Hej, Barry, na tyhle dva hňupy si dávej pozor!" řekl Andreas a zašklebil se.
"Mě připadají fajn!" řekla dívka.
"No, když myslíš… Sbohem, Conolly!" řekl Andreas a odešel. Ta dívka, Barbara, zůstala u Ryana v domě. S Ryanem se stalo něco divného. Také zrudl jako Amanda. Ta si pomyslela, že jí bude opětovat city, ale tomu tak nebylo. Místo toho civěl na tu blonďatou dívku a neřekl nic. Ta si potřásla rukou s každým a když přišla na řadu Amanda, tak po ní šlehla pohledem. Pak přišla k Ryanovi.
"Ahoj, jsem Barbara, ráda tě poznávám!" řekla a natáhla ruku.
"J-já… jsem… um… Ryan Bark z města New Conolly!" řekl jí Ryan. "On to trošku popletl," opravil ho Ash, "vlastně se jmenuje Ryan Conolly."
"Aha. Já jsem si to myslela…," řekla Barbara.
***
Za chvíli zase někdo vtrhnul ke Conollyům domů. Byl to nějaký chlápek se zelenými vlasy a v bílém plášti. Byl to Elmův asistent, MacKenzie. "Máme problémy! Potřebujeme vás!" řekl rozpačitě.
"Co se děje?" zeptal se ho Ryan.
"Startéři… byli ukradeni! Potřebujeme vaši pomoc!" řekl MacKenzie.
"Cože? Musíme honem do laboratoře!" řekl ráně Ryan. "Ashi, pojď se mnou!"
"A co já?" zeptala se ho Amanda.
"Promiň, ale mohlo by se ti něco stát… A já nechci, aby se ti něco stalo. Je mi to vážně líto, Amí," mrkl na ní Ryan a potom jí dal rychlou pusu na tvář. Amanda zrudla ještě víc, že nebylo poznat co je červenější. Její tvář, nebo obroučky jejích brýlí?
***
Dorazili do laboratoře. Tam rozpačitě pobíhal profesor Elm a zdálo se, že je tak zoufalý, že si něco mumlá pro sebe.
"Profesore, už jsme tady!" řekl MacKenzie.
"Ach ano… konečně," řekl Elm a otřel si své brýle hadříkem.
"Co se tu stalo, pane?" zeptal se profesora Ash.
"Vtrhli jsem nějací lidé v černém. Měli na prsou nějaký znak… takové R. Pak doslova čmajzli bally se startéry, zaplnili mou laboratoř kouřem a utekli…"
"Neslyšel jste jména, pane?" zeptal se Elma Ryan.
"Ano… něco jsem slyšel…… nějaká Cassidy a Huč. Neznáte je?"
"Bohužel ne. Ale nebudou daleko," řekl mu Ryan. "Nemáte nějakého ptačího Pokémona, který by je mohl sledovat?" zeptal se.
"MacKenzie… půjči jim nějaké bally, ano?" řekl Elm.
"Dobrá," kývl MacKenzie a za chvíli dal Ashovi s Ryanem jeden ball. Ryan hodil svůj a objevil se Pidgey. Z Ashového ballu vyletěl Spearow.
"Mohli byste zkusit nají nějaké lidi v černém? Nemohou být daleko!" poprosil je Ryan. Ptáčci se poté někam rozlétli. "Tak a teď už jen čekat," řekl Ash.
***
Za chvíli se ptáčci přihnali zpátky. "Co se stalo?" zeptal se Ryan. Pidgey zaštěbetal a pak se někam rozletěl. "Aha! Našli jste je? Výborně!" zaradoval se kluk.
Mezitím na jednom klidném místě na cestě která vedla z New Barku do vedlejšího Třešinkového města byli právě oni podezřelí lidé, pravděpodobně pachatelé. Nějaká dlouhovlasá blondýna a muž s krátkými tyrkysovými vlasy.
"Máš je?" zeptala se chlap.
"Jasně, že jo, Biffe!" odpověděla mu žena.
"Hele, já nejsem žádnej Biff! Pokud si pamatuješ, já jsem Butch, jo?" zvedl hlas.
"To máš jedno. Hlavně, že máme tyhle skvělý startéry! Hehehe!"
"Myslíš, že nám to stačí? Tři malí Pokémoni? Co když nás šéf s nima vykopne?"
"Buď v klidu, Patchi! Tyhle Pokémoni jsou extrémně vzácní a v přírodě je nenajdeš! Budeme řádně odměněni, uvidíš!"
"Vážně?"
"Jo, vážně, Chucku."
"Říkal jsem, že se jmenuju But…"
"Ššš! Mlč, nebo nás někdo najde!" snažila se utišit svého parťáka Cassidy. Jenže už bylo pozdě. Z křoví se vynořili dva dvanáctiletí kluci s ptačími Pokémony. Jeden měl Spearowa a druhý Pidgeyho. "Konečně jsme je našli!" zaradoval se jeden z nich, Ash Gray.
"Koho jste našli?" ptal se Butch.
"Ty zloděje startérů. Přímo tady!" zaradoval se Ryan.
"Co prosím?! Ukážeme vám, co jsme zač!" zasmál se Butch. Pak spustil s Cassidy nějakou říkanku.
Připravte se na problémy…
protože ty problémy jsme my!
My sešlem' na svět velkou zhoubu…
pryč s láskou, krásou, štěstím a touhou!
To ta nejhorší, jsou totiž zla…
co kdy vaši mysl ovládla!
Cassidy!
A taky Butch!
Zlí Rakeťáci jsou opět mezi vámi!
A uskuteční svoje podlé plány!
"Cassidy?"
"A Bzuč?" podivil se Ryan.
"Jakej Bzuč? Vy, pitomí smrkáči, máte v uších vatu, nebo co?! Jste vážně tak nahluchlý?" rozčiloval se Butch. Evidentně ho iritovalo, když někdo si dělal z jeho jména legraci.
"Kašlem na ně, mizíme!" řekla šeptem Cassidy.
"Jaký kašlem? Já ty pitomce zničim! Grr!"
"Nech toho, Butchi."
"Co? Tys mi řekla pravým jménem? Už bylo na čase… JAUVAJS!" zařval Butch. Do hlavy ho totiž začal klovat Spearow. Cassidy zase kloval Pidgey.
"Padáme odsud!" řekla Cassidy a popadla jeden ball. Jenže hodit ho nestačila. Odněkud přiletělo hejno Spearowů a začali Rakeťáky klovat. Ti už to nevydrželi a vzali nohy na ramena. Cassidy upustila nějaký váček. Ryan ho zatím prohlédl a ostatní Spearowové zmizeli. Byly v něm skutečně tři Pokébally. Hodil jeden, aby se přesvědčil, jestli není prázdný a objevil se Totodile. Výborně, pomyslel si Ryan a vrátil krokodýlka zpět do ballu.
"Bezva. Můžeme se vrátit domů. Ten Spearow nás zachránil, když zavolal své přátele. Můžeme mu jen děkovat," usmál se.
"To máš pravdu. Děkujeme ti, Spearowe!" řekl nadšeně Ash a ptáček něco zaštěbetal. Jenže pak tam vtrhl někdo, koho by Ryan, ani Ash nečekali. Byla to Amanda. A přiběhla k Ryanovi.
"Co se děje?" zeptal se.
"Nest…," dívka polkla, "nestalo se ti nic?"
"Říkal jsem, ať se o mě nebojíš. Vůbec nic mi není, Amí," usmál se na ní Ryan zářivým úsměvem. Amanda zrudla znovu.
"Tak to abychom šli domů, ne? Ti noví trenéři určitě přijdou každou chvíli!" řekl Ash.
"To máš pravdu," kývl Ryan a všichni tři odešli směrem k New Barku.
***
"Výborně! Opravdu výborně!" tleskal Elm, když se vrátili do laboratoře. "Vincent, Jimmy a Marina se už báli." Ukázal na dva kluky a dívku, kteří seděli u stolu a bavili se s Elmovým asistentem MacKenziem.
"To nic nebylo. To byste měli poděkovat svému Spearowovi, když zavolal své divoce žijící soukmenovce," vysvětloval mu Ryan.
"Opravdu? To je zajímavé… ještě jednou vám děkuji," řekl Elm. Ryan se s Ashem poté odebrali domů. Ke všemu ještě potkali Andrease.
"Ale, ale! Kdo je to? Banda blbounů, co?"
"Co prosím?" otočil se na něj Ryan.
"Nic… nic… jenom, že jste… Kde jste to vlastně byli?"
"Co je ti po tom, Tarkine? Ale pokud tě to tak zajímá, tak jsme získali zpět ukradené startéry od jakýchsi Rakeťáků. A kdyby nebylo našich Pokémonů…," řekl Ryan.
"Vašich Pokémonů? Ahahaha! Vždyť ty, Connoly, ty bys nedokázal trénovat ani slepou Rattatu bez ocasu!" chechtal se Andreas.
"Tak tohle si přehnal!" Ryan se k němu rozběhl a chystal se mu jednu vrazit. Ash ho ale odvrátil. "No tak… takovej tupec ti za to přece nestojí…," řekl Ryanovi.
"Asi máš pravdu," souhlasil s ním Ryan, šlehl po Andreasovi pohledem a odešel domů.
***
"Tak to je všechno…" řekla Amanda šeptem.
"Ach tak. Tyhle tvoje vzpomínky mi něco říkají…," řekla její maminka.
"Co ti říkaji?" Amanda vyvalila oči.
"Že jsi měla Ryana ráda, viď?" Amanda si sundala brýle a pak si dala hlavu mezi ruce, jako by brečela.
"Co se děje? Ty brečíš?"
"Ale… ale… ne… jenom… že… um… máš pravdu…"
"Aha. Jenže to si mu už říct nestihla, co?"
"Hm? Co tím myslíš, že jsem to nestihla?" divila se Amanda.
"Říct Ryanovi, co k němu cítíš. Teď je už pryč. Odjel do Hoennu, vzpomínáš?"
"Jako Justin… ach jo," povzdychla dívka.
"Tak se za ním vydej, začni trénovat Pokémony jako on!" navrhla jí Emily. "Pokud vím, tak lodě odplouvají z Olivínového města! Cestou tak můžeš získat čtyři odznaky Johtové ligy, jestli chceš!"
"V-vážně? Tak já… já… um… to teda zkusím," řekla nejistě dívka.
"Tohle nezní moc přesvědčivě!"
"No tak jo! Vydám se na cestu!" řekla Amanda přesvědčivěji. Pak si nasadila brýle a šla nahoru.
***
Od doby, co se Amanda vydala na cestu, už uplynulo pár měsíců. Od profesora Elma si vybrala ohnivého Cyndaquila, který tam zbyl jako poslední, chytila pár dalších Pokémonů a získala tři odznaky. V mysli měla kromě tréninku i její případné setkání s Ryanem, kdy chtěla konečně říct pravdu.
Zhruba ve stejnou dobu, míle daleko od ní, v Hoennu, odpočíval Ryan na jednom krásném místě zvaném Palmová laguna. Teď už putoval jenom s Candice. Katy putování omrzelo a Barbara se nabídla, že jí odvede domů.
"Candie? Jak daleko je to ještě do Petalburgu?" zeptal se.
"Do Petalburgu? Ty máš PokéNav, ve kterém je mapa a ne já!" usmála se dívka.
"Aha. Máš pravdu," souhlasil Ryan a vytáhl PokéNav. "Nejsme daleko od Palmového města. Odtud to není daleko do Rustbora, pak projdeme lesem a jsme na místě!"
"Ryane, co myslíš, že bude dál? Víš, myslím s Kris…," zamumlala Candice.
"Hm. Víš, možná mě city trošku svedly z cesty stát se Mistrem. Úplně jsem zapomněl na Pokémony, jenom mě to pálilo uvnitř a na všechno jsem zapomněl…," vysvětloval Ryan.
"To je správné! Máš celý život ještě před sebou, tak kvůli tomu nemusíš vyvádět!" usmála se Candice a pohladila svého Sneasela. Ryan se podíval na vodu a uviděl něco modrého, jak se tam hýbe. Za chvíli se to objevilo u břehu. Byla to skupina divných stvoření bez nohou. Vypadali podobně, ale někteří byli modří se zeleným bříškem a jiní růžoví s bílým bříškem. Modří měli na hlavě takové "rohy" (spíš to byly nějaké ploutve), zatímco růžoví měli na hlavě takový miskovitý útvar.
"No tohle! Shellosové! Co tu dělají? A jak to, že jsou to stejné formy, co se vyskytují v Sinnohu? To je neuvěřitelné!" divila se Candice. Ryan vytáhl svůj Pokédex. "-SHELLOS, MOŘSKÝ SLIMÁK. DÁVEJTE SI POZOR, POKUD SILNĚ ZMÁČKNETE JEHO KŘEHKÉ TĚLO, ZAČNE VYLUČOVAT PODIVNÝ RŮŽOVÝ SLIZ-" ozvalo se z něj.
"Takovéhle vzácné Pokémony jen tak nenajdu! Jednoho si chytím!" řekl Ryan.
"Cože?"
"A proč ne? Stejně nemám teď nikoho vodního!"
"Ale Ryane… máš u sebe šest Pokémonů a…"
"No a? Volím si Electrika!" Ryanův zelenožlutý elektrický Pokémon. "Rozežeň je elektrošokem! A pak se zaměř na támhletoho modrého!"
"Lektrajk!" souhlasil Pokémon. Poté vyslal elektrickou vlnu a Shellosové se rozprchli. Pak použil ještě jednu na jednoho modrého a ten omdlel dřív, než se stačil vrátit do vody k ostatním.
"Bezva příležitost! Pokéballe, leť!" Ryan hodil nástroj na chytání po Shellosovi. Ten byl vcucnutý a pak se ball začal kroutit. Ball se zakroutil jenom dvakrát a Shellos zmizel.
"Výborně! A další Pokémon je můj!" radoval se Ryan. Ball ale pak zmizel, z důvodu přebytku Pokémonů u Ryana. "Děkuji i tobě, Electriku, že jsi mi pomohl!"
"Ilektrájk!" řekl Electrike a nechal se od trenéra hladit.

28 - Souboj s kaštanovými zloději

28. ledna 2013 v 18:17 | Dark Absol |  Ryanovo dobrodružství - Tajemství Hoennu
Od doby, co došlo k tomu velmi nepříjemnému incidentu, kdy se Kris ošklivě pohádala s Ryanem kvůli Barbaře a odešla od něj, uplynuly asi dva týdny. Kris teď byla na cestě za dalším koordinátorským úspěchem. Měla teď cestu do města, které se jmenovalo Rubello a bylo dějištěm další Pokémoní soutěže. Jenže trochu jí dělalo obavy její vystoupení, měla totiž jen dva Pokémony, Marshtompa a Luxia a oba už předvedla v soutěžním světle (Marshtompa dokonce dvakrát). Jistě, Luxia diváci na soutěži ještě neviděli, ale byl to jen Krisin vyvinutý Shinx. Chtělo by to něco nového, pomyslela si Kris. Pak se zeptala nahlas své kamarádky Stephanie, která šla s ní: "Stephanie, jak daleko je to ještě do Rubella?" Ta se na Kris podívala a vyvalila oči.
"Do Rubella? To já nevím… Snad tam dorazíme včas…," dostala ze sebe.
"Cože?! Chceš mi říct, že nevíš kudy jdeme?"
"No… v podstatě… um…," Stephanie polkla, "ne."
"To znamená, že jsme se ZTRATILY!" vyjekla Kris poslední slovo.
"Neboj se, určitě najdeme Pokémoní středisko, nebo nějakou pomoc, bude to v pohodě…," uklidňovala dívku Stephanie.
"A ty nemáš mapu, nebo co?"
"Hehe…," Stephanie zrudla, "vlastně ne."
"To si děláš legraci!"
"Bohužel nedělám, Kris," řekla Stephanie.
"NEEE!" vykřikla Kris, "jsme ztracené navěky!"
"No tak…… neboj se, Kris… určitě nejsme ztracené… a i kdybychom to do Rubella nestihly, tak máš ještě několik šancí, jak získat stužky," uklidňovala jí Stephanie.
"Opravdu?"
"Opravdu. Soutěž se bude konat ještě ve městě LaRousse, v Liliovém městě, v Pacifidlogu a na Izabském ostrově!"
"Tak to se mi moc neulevilo… Přijdu o šanci získat stužku pro nic za nic…," zamumlala Kris. Stephanie neřekla nic a snažila něco vymyslet.
***
Asi za hodinu a půl se to dívkám podařilo a dorazily do známé budovy s velkým P. Bylo to Pokécentrum. Uvnitř našly (jako v každém Pokécentru) usměvavou růžovovlasou sestru Joy a její Chansey. Kris a Stephanie jí svěřily své Pokémony. Kris pak šla pro něco k jídlu a Stephanie se podívala na hodiny. Byl už večer a hodiny ukazovaly čas 18:45. Pak se posadila ke stolu a počkala na Kris. Ta se vrátila asi za deset minut, v ruce měla tác a na něm byl také klíček. Pak si sedla ke Stephanie a položila na stůl tác s jídlem. Stephanie se na kamarádku jídlo podívala divným pohledem. "Co se děje? To je pro tebe, vezmi si!" řekla Kris povzbudivě a položila před Stephanie misku s ovocným salátem. Ta si ho vzala, ale tentokrát probodla pohledem Kris. Asi viděla na ní něco divného…
"Co se děje?" zeptala se ostýchavě Stephanie.
"Ale nic…," odpověděla Kris a otřela si oči, jako by snad plakala.
"To není možný, že nic… Vypadáš nějaká smutná…"
"Nic. Nic se neděje. To nic… Jen my přišlo na mysl, že kdybychom měly PokéNav, tak bychom do Rubella určitě dorazily včas!"
"PokéNav? Asi máš pravdu. Jenže já ho nemám a ty taky ne…"
"Bohužel… ale Ryan ho měl," řekla po chvíli Kris a Stephanie udivilo, že vyslovila ono jméno.
"Ryan? Pokud si dobře pamatuju, tak ten ti udělal strašlivou věc! Na toho kluka zapomeň… víš přece, co se stalo, ne? Přece bys mu neodpustila, nebo jo? Já, kdybych byla tebou, tak bych mu neodpustila, i kdyby o to prosil sebevíc! Máš snad nějakou holčičí hrdost, ne?" řekla Stephanie přesvědčivě. Kris se na ní podívala a pak se rozbrečela.
"Co se ti stalo?" podivila se Stephanie, když uviděla obličej své kamarádky plný slz.
"N-ne… T-ty nic nechápeš…," dostala ze sebe Kris a slzy jí tekly dál.
"Co nechápu?"
"V-víš… no…… um…… já vím, co mi Ryan udělal, ale chci mu odpustit… chci se k němu vrátit…"
"Odpustit? Dobře si to rozmysli… zvlášť po tom, co jsem ti řekla!"
"TY TOMU NEROZUMÍŠ!" vyjekla Kris tak hlasitě, že každý, kdo byl v Pokécentru, se otočil na ní. Stephanie se omluvila a pak se zase ostatní věnovali svým věcem. "Víš, Stephanie… chtěla jsem ti říct tajemství… jenom tobě… pokud ho nikomu neřekneš…"
"Nikomu to neřeknu, slibuju! Tak povídej…," slíbila jí Stephanie.
"Já… já… i přes všechno, co se stalo… tak mám Ryana pořád ráda... tady…," řekla s vzlykotem Kris a ukázala místo na hrudníku.
"Myslíš v srdíčku? Kris… tím mi chceš říct, že ho…," řekla Stephanie. Pak se odmlčela. "Opravdu si promysli, co uděláš…" Kris se ale rozbrečela ještě víc, vzala si své jídlo a odešla.
"Co se stalo?" začala se vyptávat Joy.
"Ale nic… S tímhle byste mi asi nepomohla a…," řekla jí Stephanie.
"Dobrá," kývla Joy. Stefani se pak pustila do ovocného salátu, který jí Kris přinesla a vypila svou skleničku džusu. Pak začala přemýšlet, co by mohla dělat, až se oddělí od Kris, věděla, že k tomu dojde, protože se chtěla vrátit k Ryanovi. Nemohla skoro na nic přijít a když jí něco konečně napadlo, tak bylo už pozdě večer. Zívla a odešla směrem k pokojům. Opatrně otevřela dveře. Našla tam Kris, která ale už spala jako dřevo. "Bezva, asi je to lepší… nevím co se jí stalo…," zamumlala potichu Stephanie a šla si lehnout.
***
Kris se probudila docela brzy, mnohem dřív než Stephanie. Sešla dolů do hlavní místnosti Pokécentra a vzala si něco k jídlu. Pak začala přemýšlet, co dál. Má se vydat za Ryanem? Věděla, že on se vydal do Petalburgu, ale jak daleko od Mauvillu už může být? Nebo se má vydat sama do Rubella? Už se jí z toho přemýšlení začala točit hlava, když uslyšela podivný zvuk. Kris se otočila. Odkud jenom přicházel a co měl znamenat?
"Kris!" ozvala se sestra Joy.
"Ano? Co se děje?"
"Tvoji Pokémoni jsou v pořádku! Můžeš si je vzít zpět," oznámila Joy a vrátila Kris tři Pokébally.
"Děkuji! Můžu se zeptat? Kde to vlastně jsem?" zeptala se Kris s trochou nejistoty.
"V malém městečku," zamumlala Joy, "které se jmenuje Kaštanové město."
"Kaštanové?" podivila se Kris, jako by tomu nemohla uvěřit.
"Ano, přesně tak! Zde jsou největší aleje s kaštanovníky na světě! Kdybys sem přišla o Vánocích, tak by sis určitě pochutnala na pečených kaštanech, díky kterým je naše městečko proslulé," vysvětlila Joy.
"Aha. A nevíte, jak daleko je to odsud do Petalburgu? Nebo Verdanturfu?"
"No… do Petalburgu je to ještě pěkný kus cesty. Do Verdanturfu bys to musela obejít přes Mauville, ale pokud jdeš do Petalburgu…," Joy se zamyslela.
"Víte, chtěla bych se setkat se svým kamarádem, který jde do Petalburgu přes Verdanturf!" řekla Kris svůj záměr.
"Aha. Tak to musí on i ty projít Rustborem… zkus jít odsud pořád rovně po této stezce. Měla by si dorazit do Palmového města, které je na západním pobřeží Hoennu, na sever od Rustbora," vysvětlila Joy.
"Bezva, díky! Tak já už půjdu," řekla Kris a chystala se odejít.
"Počkej ještě!" zastavila jí Joy. Kris se otočila. "Co se děje?"
"Dávej si pozor na Mankeye. Vyskytují se tu často a kradou nám naše zásoby kaštanů. Jsou to takoví malí bílí opičí Pokémoni s rypákem, tak si dávej pozor! Jsou bojového typu, takže mohou člověku značně ublížit!" varovala Joy Kris.
"Nebojte se, prostě pokud uvidím Mankeye, tak…"
"Nedělej prudké pohyby a hlavně se mu nedívej do očí nebo se ho nesnaž naštvat!"
"Jistě. Tak nashledanou!" rozloučila se Kris a odešla z budovy. Nechala Stephanie být a vydala se směrem na Palmové město, kde by se mohla setkat s Ryanem. Věděla, že tím asi definitivně přijde o účast v Rubellské soutěži. Ale co, určitě budu mít ještě další šance, pomyslela si. Měla spokojenou náladu, prozpěvovala si a dívala se po malých domcích, které stály ve městě. Když procházela po nějaké křižovatce cest, tak někdo vyběhl znenadání z rohu a… BUM! Kris upadla a ten dotyčný také.
"Hele, dávej pozor!" okřikl jí.
"Já? To spíš TY!" řekla rozzlobeně Kris a zvedla se. Ten někdo se otočil na Kris. "Jejda promiň, Kris! Rád tě zase vidím!" oslovil dívku neznámý a pak jí objal. Kris se otřásla. Objímá jí cizí člověk! Jenže když přestal, poznala v něm Damiona McQuara.
"Ahoj, Damione! Co tady děláš?!" podivila se Kris.
"No… Jsem na cestě, ne? A podívej se na tohle!" řekl Damion a zalovil v kapse. "ALE NE! KDE… JE MOJE POUZDRO NA ODZNAKY! Já ho ztratil! Co teď! ÁÁÁÁ!" Damion začal být zoufalý a pobíhal kolem dokola.
"Damiona, nehledáš náhodou tohle?" Kris ukázala věc, kterou držela v ruce. Bylo to Damionovo pouzdro s odznaky.
"Jé, díky! Kde jsi ho našla?" oddychl si Damion.
"No… vypadlo ti, když si do mě ve spěchu vrazil!"
"Uf. To je fajn, že jsem jí neztratil… Víš, získal jsem pátý odznak!" řekl Damion a otevřel krabičku. Už tam byly pouze tři prázdná místa.
"To je fajn, blahopřeju!" řekla mu Kris. Pak si ale něčeho všimla. A to toho, že je tu Damion sám. "Hej Damione, kde je Gabrielle?" Damion zrudl.
"O tom bych se radši nebavil… no stačí jen to, že už se mnou není…," zamumlal Damion.
"A co se stalo? Rozešli jste se? Pohádali? Nebo něco jiného?" vyptávala se Kris.
"Já o tom nechci mluvit… doufám, že mě chápeš."
"Jistě," kývla Kris. Damion tedy kývl a vydal se na další cestu s ní. Jenže ještě než vyšli z města, uviděli nějakého bílého Pokémona, jak si nese hromadu nějakých plodů. Byly to kaštany. Damion vytáhl Pokédex. "-MANKEY, OPIČÍ POKÉMON BOJOVÉHO TYPU. JE PROSLULÝ ZEJMÉNA HBITOSTÍ NOHOU A PRUDKÝMI ÚDERY PĚSTÍ-" ozvalo se z něj. "A proč má ty kaštany?" podivil se Damion. Pak se podíval do Pokédexu, jestli nenajde odpověď. "-POTRAVA MANKEYŮ SE SKLÁDÁ VÝHRADNĚ Z KAŠTANŮ. MANKEYOVÉ JE PŘÍMO ZBOŽŇUJÍ, ALE POKUD JE NEDOSTANOU, ZAČNOU BÝT AGRESIVNÍ A MLÁTÍ KAŽDÉHO, KDO JE V JEJICH DOSAHU. OBVYKLE JSOU KLIDNÍ, ALE TAKÉ VELMI VÝBUŠNÍ. KDYŽ ZAČNE MLÁTIT, UŽ HO NIC NEZASTAVÍ-"
"Aha! Ale nejsou ty kaštany náhodou ukradené?" ušklíbla se Kris.
"Proč myslíš?" zeptal se Damion.
"Protože vyšel z támhleté budovy. Vypadá jako sklad."
"Aha! Tak co budeme dělat?"
"Nech to na mě. Musíme mu je sebrat!" řekla Kris.
"Snad ne ručně?" zeptal se z obavami Damion.
"Vždyť je jenom jeden!"
"Ale… tys neslyšela, co říkal Pokédex? Co když tě napadne?"
"Buď v klidu!" utěšila Damiona Kris. Pak se opatrně připlížila k Pokémonovi. "Ahoj, kamaráde! Přece bys nebyl tak ošklivý, nebo jo? Teď buď hodný Mankey a dej mi ty kaštany, ano?" řekla Kris a opatrně Mankeymu sebrala kaštany. S Mankeym se pak stalo něco divného. Začal poskakovat na místě, jako by se připravoval k boji. Pak se rozběhl ke Kris. "Co to…" divila se, ale brzo to zjistila. Mankey na ní skočil a… BUM! BUM! BUM! Kris dostala sérii nakládaček. Damion se na to nemohl dívat a rozběhl směrem k Mankeymu.
"Hele, to budeš jako mlátit holky, jo? Já ti ukážu, ty potvoro!" řekl a skočil po Mankeym. Ten si přestal všímat Kris a začal se rvát s Damionem.
"Damione, co to děláš?" divila se Kris.
"Dávám mu co… JAAU… proto… Holky mlátit nikdo… OUU… nebude!"
Kris se na to nemohla dívat. "Neboj se, Damione! Pomoc už je na cestě!" Vytáhla Pokéball a hodila ho. Objevil se velký zelený, okřídlený Pokémon s čepelemi na rukou.
"Scythere! Pomoz Damionovi! Použij X-nůžkový útok!"
Scytherovy čepele se bíle rozzářily a potom jimi máchnul po Mankeym do X. Mankey upadl a zdálo se, že je poražen.
"Výborně, Scythere!" pochválila Pokémona Kris. Pak se otočila Damiona. "Jsi v pořádku?"
"Ale jo, nic mi není… jenom mě ten Mankey trochu zřídil, to je všechno," usmál se na Kris potlučený Damion. Mankey se ale zvedl. A co hůř, ze skladu vyšlo dalších deset Mankeyů s kaštany. A chystali se evidentně na boj.
"K-kris… měli bychom zmizet… tohle by nezvládl ani ten tvůj Scyther…," zamumlal Damion.
"Ale je to zlodějina! To je mám jen tak nechat ukrást ty kaštany?"
"No… to asi ne, ale podívej, jak jsou rozzlobení! Já bych utekl… ještě nám něco provedou! Radši pryč!" řekl Damion, který měl evidentně zkušenosti, když mu Mankey předvedl, co umí v praxi.
Kris sice vytáhla Pokébally, ale pak je zase dala zpátky. Co teď? Má se Mankeyům postavit, nebo radši zmizet? Jenže najednou se stalo něco neuvěřitelného. "Kris! Něco se sem blíží!" upozornil jí Damion. A skutečně - za chvíli se mezi Mankeye a Kris s Damionem dostal podivný, ale nádherný bílý Pokémon. Kris si pomyslela, že už ho někde viděla. Pokémon na ní mrknul.
"Co se děje? Jako že máme jít? Ty se o ně postaráš?" podivila se Kris. Pokémon přikývl. "Ale… co když ti ublíží?" Pokémon neodpověděl, pouze se připravil na souboj.
"To je úžasné…," řekl Damion a oči mu zářily.
"Co je úžasné?"
"Podívej, jakého vzácného Pokémona tu máme před sebou!"
"Vážně?" řekla Kris a vzala si Pokédex. "-ABSOL, POKÉMON NEŠTĚSTÍ. TENTO POKÉMON MÁ SPECIÁLNÍ SCHOPNOST DÍKY KTERÉ REGISTRUJE KATASTROFY A NEŠTĚSTÍ. PROTO SI MNOHO LIDÍ MYSLÍ, ŽE ABSOL PŘINÁŠÍ ZKÁZU-" Pokédex domluvil. Kris se otřásla. "C-co když nám něco udělá?" zakoktala.
"To asi ne, podívej!" řekl Damion. Absol se vrhnul na Mankeye a pak použil nějaký mrazivý útok. Všichni Mankeyové okamžitě ztuhli. "Teď máme šanci! Musíme sebrat ty kaštany!"
"To máš pravdu! Marshtompe, pojď nám pomoct!"
"Staravie, Buizele, vy taky!" Pokémoni rychle přiběhli ke zamraženým Mankeyům a začali jim sbírat kaštany. Damion a Kris také pomáhali. Pak vešli do skladu a vrátili je tam, kde měly být. Kris udivilo, jakou velké zásoby těchto plodů v tomto městečku mají. Jenže najednou se ozval praskavý zvuk, jako když se někdo dostane z ledu ven.
"Ale ne! Co budeme dělat!" obávala se Kris.
"V klidu. Zvládnu je sám!" řekl hrdě Damion. "Staravie, Buizele, do boje! Použijte…" Damion neřekl nic a vytřeštil oči. Všech jedenáct Mankeyů se začalo vyvíjet. Což mohlo být podezřelá, ale skutečně se to stalo. A za chvíli tam stála celá armáda Primeapů.
"Co to má znamenat?!" podivila se Kris.
"Problémy! A velký! Podívej se do Pokédexu!" řekl jí Damion. Pak namířil na Pokémony svůj Pokédex. Ozvalo se. "-PRIMEAPE. VYVINUTÁ FORMA MANKEY. KDO SE MU PODÍVÁ DO OČÍ, TEN MÁ SMŮLU-"
"To je všechno?" divil se trenér.
"Ti toho ale snědí určitě víc, než když byli Mankeyové! Co teď?"
"No… to nevím. Ale ty neporazíme!" Počtem náš převyšují a…"
"Za zkoušku to stojí. Luxio! Potřebuju taky tvojí pomoc!"
"Grotle, Roselie, pojďte taky!" Damion hodil své bally. A skutečně - Primeapové byli v přesile. Bylo to sedm proti jedenácti.
"Nedívejte se jim do očí!" řekla svým Pokémonům Kris. Damion udělal to samé.
"Musíme to aspoň zkusit! Marshtompe, ledový paprsek! Luxio, elektrošok! Scythere, X-nůžkový útok!"
"Grotle, listovou břitvu! Staravie, nálet! Roselie, kouzelné listy! Buizele, vodní proud!" Všichni Pokémoni zaútočili na Primeapy. Primeapové se ale naštvali ještě víc a začali zuřivě pobíhat po skladu. "Co se to děje?" zeptala se Kris.
"To já nevím," zamumlal Damion a vytáhl Pokédex. "-JAKMILE ZAČNE PRIMEAPE SVŮJ SPECIÁLNÍ ÚTOK, TAKZVANÝ MLÁTIVÝ, NEDOKÁŽE HO UŽ NIC ZASTAVIT-" řekl Pokédex.
"COŽE? To znamená, že jsme v pěkné bryndě!" vyjekla Kris a nadskočila.
"Musíme pokračovat v boji!"
"Ale jsou v přesile! Co když prohrajeme!" dělala si starosti Kris.
"Tak si vezmou kaštany a odejdou, no," utěšoval jí Damion. "Grotle, Staravie, Buizele, Roselie, pokračujte v boji!"
"Marshtompe, Luxio, Scythere, vy taky!" řekla Kris a zakryla si oči.
***
Od začátku boje s Primeapy už uplynulo asi patnáct minut. Pokémoni Kris a Damiona byli už značně vysíleni, ale podařilo se jim porazit sedm Primeapů, kteří utekli. Jenže… byli tam ještě čtyři.
"Co budeme dělat! Nemůžu nechat své Pokémony v takovémhle stavu!"
"To já vím, ale…," řekl Damion. Kris své Pokémony odvolala a Damion taky. Byli teď ve velkém nebezpečí. Ještě tam byli čtyři Primeapové schopní boje. Kris a Damion se schovali do rohu skladiště a byli v pasti. Dva Primeapové je hlídali a dva kradli kaštany. Bylo to beznadějné. Kris se pokusila volat o pomoc, ale marně. Teda skoro. Za dalších deset minut se ozval nějaký ženský hlas. "Je tam někdo?" Kris se rozzářila.
"Ano! Jsme tu uvěznění! Jsou tu čtyři Primeapové a dva z nich kradou kaštany!" zavolala Kris.
"Aha. Tak já něco vymyslím. Noctowle, volím tebe! Jolteone, pojď! Starmie! A ty taky, Blazikene!" ozvalo se a za chvíli se objevili nějací Pokémoni. "Porazte ty Primeapy! Noctowle, nálet! Jolteone, jehlicovou střelu! Starmie, psychický útok! Blazikene, žárový kop!"
***
Byl to úžasný boj. Všichni zbývající Primeapové byli zahnáni pryč a kaštany byly zachráněny. Kris s Damionem konečně mohli ze skladu ven. A tam byla i ta, která je zachránila. Byla to slečna ve věku asi 30 let, měla dlouhé černé vlasy, modré oči, na sobě měla žlutou halenku s bílým límečkem, džíny, na bílém opasku měla zvláštní vzor a měla žluté sandálky s pěticentimetrovými podpatky. "Co jste tam dělali?" zeptala se.
"No… chtěli jsme těm Mankeyům zabránit v tom, aby kradli ty kaštany, víte?"
"Aha. Ale nepočítali jste s tím, že se vyvinou, co?"
"To ne… asi jsme tomu dali a… moc vám děkujeme, že jste nás zachránila," řekla Kris.
"Ale to nic nebylo… zachovali jste se správně. Teď byste měli jít do Pokécentra nechat své Pokémony odpočinout. Snad se ještě někdy uvidíme. Mějte se, ahoj!" řekla slečna a někam odešla. Kris se podivila, jak může v podpatcích chodit všude, aniž by se jí něco stalo. Ani se nedozvěděla, kdo to vlastně byl. Pak se podívala na Damiona. "Kdo to byl? Nevíš?" zeptala se.
"Ale samozřejmě, že vím! To byla Dahlia! Je to tátova kolegyně, vede jednu z institucí Parku zápasů v Sinnohu. Myslím Parkovou Arkádu, nebo tak nějak… ale nevím, co tady dělala…," vysvětlil Damion.
"Aha. Třeba je tu na dovolené, ne?"
"I to je možný. Co říkala? Že bychom měli jít do Pokécentra. Tak pojď!" Kris kývla a s Damionem odešla směrem v Pokécentru.
Jenže když šli skrz kaštanovou alej, tak tam uviděli podivný strom. Tedy on nebyl podivný, jenom se podezřele kýval. Najednou zafoukal vítr a strom začal pomalu padat směrem ke Kris. Úplně znenadání strom zasáhl nějaký útok a on spadl jinam.
"To byl temný puls! Ale od koho?" divil se Damion. Kris se ohlédla a spatřila Absola.
"Aha, to jsi byl ty? Ty chráníš ostatní před neštěstími, které dokážeš vycítit! Teď už to chápu!"
"Hej, Kris! Musíme do Pokécentra!" řekl jí Damion.
"Počkej, chtěla bych si tu něco vyřídit. Počkáš na mě v Pokécentru?"
"Tak dobře," kývl Damion.
***
Damion dal všechny své Pokémony do péče sestry Joy a Chansey a pak se posadil a čekal na Kris. Pak k němu přišla nějaká pro něj cizí holka. Byla to Stephanie, ale Damion to nevěděl.
"Hej, ty! Neviděl jsi tady Kris? Je to taková hnědovlasá holka a…," zeptala se. Damion věděl, oč jde, ale pak řekl: "Já nejsem žádný ty! Je mi líto, ale nepomůžu ti," odmítl jí slušně Damion. Stephanie na něj šlehla pohledem a odešla.
Za chvíli přišla také Kris. A dala Joy čtyři Pokébally. Damion se podivil. Kde vzala čtvrtého Pokémona? Tajila ho snad?
"Kris? Co se stalo? Jako to, že máš čtyři Pokémony?" zeptal se.
"Víš, chytila jsem ho!"
"Koho?"
"Absola přece!" řekla Kris.
"To je bezva! Gratuluju!" poblahopřál jí Damion. Pak si vzpomněl na Stephanie. "Sháněla se po tobě nějaká holka…," řekl.
"Jaká?" zeptala se Kris, která úplně zapomněla, že sem přišla se Stephanie.
"To já nevím, neznal jsem jí," řekl jí Damion.
"Aha. Nechceš jít se mnou? Jdu do Palmového města! Snad se tam setkám s Ryanem!"
"Ale proč ne? Stejně teď nemám co na práci a rád se s Ryanem setkám znovu!" řekl Damion a mrkl na Kris.

Candice

27. ledna 2013 v 19:01 | Dark Absol |  Profily postav
Jméno: Candice Icebergová
Věk: ca 13-14
Barva vlasů: Černá
Barva očí: Hnědá
Domovské město: Sněžné město, Sinnoh
Příbuzní: Erin Icebergová (matka), Bryan Iceberg (bratr)
Třída: Trenér stadionu Sněžného města
Odznak: Rampouchový odznak
Specializace: Ledové typy
Debut: Candice se vydává na cestu (díl 12.)
POZOR! Článek obsahuje spoilery!

27 - Mauvillské zápasy

27. ledna 2013 v 18:56 | Dark Absol |  Ryanovo dobrodružství - Tajemství Hoennu
Bylo ráno a nad Mauvillem už svítily první sluneční paprsky. Katy už byla dole a snídala svůj kousek dortu ze včerejška. Pak se tam objevila Kris a Stephanie.
"Tak se měj, Katy! A pozdravuj Barry a Candie!" rozloučila se Kris.
"Neboj se, budu!" odpověděla jí Katy. Kris kývla, mávla rukou a společně se Stefani odešla.
Asi za půl hodiny sešly dolů i Candice a Barry. "Dobré ráno!" pozdravila je Katy, "vyspaly jste se dobře?"
"Jo, šlo to," usmála se Candice.
"To tu opravdu chcete počkat na Ryana? Myslím hlavně tebe, Barry…"
"Ale proč ne? Počkáme," řekla Barry a mrkla na Katy.
***
Ryan byl konečně zpátky ve městě, přesněji v Mauvillu. Jeho nálada se asi nezlepšila. Předchozí den většinou probrečel když myslel na svou kamarádku a pak také se snažil věnovat nějaký čas tréninku. Stejně mu to moc nešlo, říkal si. Jeho Grovyle si říkal v hlavě, co se to děje. Jenže to byl Pokémon a nemohl svému trenérovi pomoct, spíš by to mělo fungovat naopak. Trenér se pomalu doškobrtal k Pokémonímu středisku, jako kdyby mu něco bylo. Dveře se otevřely a on vešel dovnitř. Ani se nerozhlížel a přešel k hlavnímu pultu. Katy si ho všimla a rozběhla se za ním. "Hej! Ryane! Tady!" zavolala na něj. Ryan se otočil.
"Ahoj, Katy! Už jsem tě dlouho neviděl! To jsem rád, že si tady!" řekl Ryan a na jeho tváři se objevil úsměv. Katy se usmála také.
"Málem bych zapomněla! Tohle ti posílá táta!" řekla a podala Ryanovi Pokéball. Jenže ten se někam záhadně přemístil.
"Co se stalo?" podivil se Ryan a díval se na svou ruku, do které mu Katy Pokéball předala. Byla úplně prázdná.
"Já bych tu vysvětlení měla. Můžeš u sebe mít jen šest Pokémonů," ozvalo se známým hlasem za Ryanem. Ten se otočil a uviděl Candice.
"Candie! Co tady děláš? A co se stalo s tím Pokémonem, co mi Katy dala?"
"Víš, můžeš mít u sebe jen šest Pokémonů. Ostatní chycení Pokémoni se automaticky transportují na místo, odkud máš svůj Pokédex!"
"Takže je u… profesora Birche," řekl Ryan a vzpomněl si na začátky své cesty, jak zachraňoval profesora visícího na stromě před divokými Poochyenami. "A jak si ho můžu vyzvednout?" zeptal se.
"Můžeš profesorovi zavolat, aby ti ho poslal. Ale v tom případě mu musíš poslat jiného svého Pokémona."
"Tak fajn. Já jsem s profesorem Birchem už stejně dlouho nemluvil… vlastně vůbec od té doby, co jsem opustil Littleroot!" zasmál se Ryan a přešel k telefonu. Vyťukal číslo a za chvíli se na obrazovce se objevil obraz hnědovlasého muže v bílém plášti.
"Dobrý den, profesore. Už jsem s vámi dlouho nemluvil," začal Ryan.
"Ahoj. Ryan, že jo?" zeptal se nervózně profesor, jako by začal trpět výpadky paměti. Ryan mu kývl. "Tak jak se daří?"
"Z jedné strany dobře, mám čtyři odznaky a sedm Pokémonů. Pokud se počítá Pokémon i s vývojem, tak osm," odpověděl mu Ryan.
"Z jedné strany? A co z té druhé?" podivil se Birch.
"No… víte… to je složité… radši bych o tom nemluvil."
"Dobře," kývnul Birch.
"Mohl byste mi toho Pokémona poslat? A víte, co je uvnitř toho Pokéballu?" zeptal se Ryan.
"Víš, že ani nevím? Co se mi sem dostal, tak jsem ho ještě neotevřel. Můžu ti ho poslat, ale za cenu jiného tvého Pokémona. Takže mi musíš poslat nějakého svého Pokémona."
"Aha. Tak já vám pošlu…" Ryan se na chvíli zamyslel a pak vytáhl Pokéball. "Posílám vám Lotada, profesore." Birch kývl a položil Pokéball od Katy na transportní místo.
"Dobrá, spouštím transportér!" řekl Birch. Ryan mu kývnul. Nejprve zmizel i Ryanův ball s Lotadem, ale za chvíli se tam objevil jiný Pokéball. "Přenos byl úspěšný!" usmál se Ryan a zamával Pokéballem.
"Fajn. Až budeš zase třeba potřebovat vyměnit Pokémony, tak se ozvi. Hodně štěstí na další cestě! Zatím ahoj!" rozloučil se Birch a jeho obraz zmizel.
"Tak, co je asi uvnitř? Zkusím to. Tak se ukaž!" řekl Ryan.
"NE!" zastavila ho Katy.
"Co se děje?"
"Počkej, až budeme venku, ano?"
"Tak dobře," souhlasil Ryan. Mezitím se k němu někdo připlížil zezadu a zakryl mu oči. "Kdo je tam?" zeptal se známý hlas. Ryan nevěnoval pozornost tomu, jak ten hlas zněl. Okamžitě mu v hlavě probleskla myšlenka - Kris. Když je tu Candice, proč by tu nemohla být ona? Pak ale řekl: "Nechám se poddat… fakt nevím!"
"Tak se otoč, Ryane!" řekla Candice. Neznámý dal ruce z Ryanových očí a Ryan se otočil. A spatřil někoho, koho by asi nečekal. Byla to Barry. Na sobě měla černobílý svetr, džíny a bílé vycházkové boty. Na nose měla brýle s tmavomodrou obroučkou a usmívala se na Ryana. "Barry? Co tady děláš? Já se ti musím za všechno omluvit a…"
"Ale už se neomlouvej! Považujme to za nešťastný přežitek, ano?" řekla Barry. Ryan jí kývnul a pak se stalo něco docela nečekaného. Ryan Barbaru objal jako by byli už dlouho přátelé, omluvil se jí a té spadly brýle na zem.
"Ty se chceš vydat na cestu s námi?" zeptal se jí Ryan a sehnul se.
"No, jestli by to šlo, byla bych ráda," usmála se Barry a vzala si své brýle zpět. "Víš co? Nedáme si zápas?" navrhla.
"To je bezva nápad! Tak pojďme ven, ne?" Ryan pokynul rukou a společně s ním a Barry šla i Candice a Katy. Když už byli venku na otevřené travnaté ploše za městem, tak Ryana konečně napadlo zjistit, co je uvnitř toho Pokéballu. "Pojď ven!" zvolal a hodil ball. Bílé světlo z ballu se zformovalo do podoby obrovského Pokémona, který byl nejméně o sedm metrů vyšší než Ryan sám. Když světlo pohaslo, tak se Ryan podíval nahoru a uviděl obrovského kamenného Pokémona. Jeho tělo tvořily balvany spojené dohromady a připomínal obrovského hada.
"Tak Onixi, Ryan je teď tvůj nový pán a trenér!" řekla obrovitému Pokémonovi Katy. Ten se na Ryana podíval. Ryan zatím vytáhl Pokédex a Candice s Barry je sledovali z větší vzdálenosti.
"-ONIX, SKALNÍ HADÍ POKÉMON. KDYŽ SE POHYBUJE POD ZEMÍ, MŮŽE ZPŮSOVAT LEHKÉ OTŘESY A DUNĚNÍ. POD ZEMÍ SE DOKÁŽE POHYBOVAT RYCHLOSTÍ AŽ 80 KM/H-" ozvalo se z Pokédexu. Ryan si ještě zjistil o něm doplňkové údaje. "DOSPĚLÝ JEDINEC ONIXE MĚŘÍ PRŮMĚRNĚ 8,8 METRU A VÁŽÍ 210 KG. TENTO JEDINEC JE SAMEC A OVLÁDÁ NÁRAZOVÝ ÚTOK, SVÍRAVÝ ÚTOK, KAMENOMET A ZPEVNĚNÍ-" dodal Pokédex. Barry a Candice se stále držely dál.
"No tak! Onixe se nemusíte bát! Vytrénoval ho Ryanův otec, takže už není divoký! Podle mě máte strach z divokých Onixů, protože ti jsou obrovští a někdy útočí na lidi… ale tenhle ne, podívejte!" řekla Katy. Pak pohladila Onixe po jednom z balvanů. Pokémon zavrčel, ale nevydával žádné známky hněvu, dokonce naopak, vypadal spokojeně. Ryan si na něj také opatrně sáhl a Pokémon mu nic neudělal. "Vidíte? Nic se vám nestane!" utěšoval dívky Ryan. "A co náš zápas, Barry?" zeptal se.
"Máš pravdu. Jeden na jednoho?" zeptala se Barry.
"Dobře. Volím si Taillowa!"
"Bojuj, Ponyto!" z Barbařina Pokéballu vyskočil ohnivý kůň.
"Ta je ale krásná!" začala Ponytu obdivovat Katy. "-PONYTA, OHNIVÝ KOŇSKÝ POKÉMON. JEJÍ HŘÍVU TVOŘÍ VELICE ŽHAVÉ PLAMENY. PROTO NA NÍ VĚTŠINOU MŮŽE JEZDIT JEN JEJÍ TRENÉR, KTERÉMU DŮVĚŘUJE. OSTATNÍM, KTEŘÍ SE O TO POKOUŠEJÍ, AKORÁT SPÁLÍ ZADEK-" ozvalo se z Pokédexu. "To na ní dokážešjezdit?" vyptávala se zvědavá Katy.
"No… ano…," usmála se Barry, "ale teď musíme zápasit! Ponyto, jsi připravená?" Pokémon zaržál. "Fajn, jdeme na to! Ohnivý vír!"
"Taillowe, vyhni se!"
Ponyta vychrlila na Taillowa ohnivý proud, který připomínal ohnivé tornádo. Taillow se snažil vyhnout, ale dostal dávku tohoto žáru.
"Taillowe! Jsi v pořádku?" zeptal se Ryan. Pokémon kývl, zvedl křídla a vzlétl.
"Dobře! Zkus ten útok, který jsme zkoušeli nacvičovat!" Barry vůbec nevěděla, o jaký útok se jedná.
"Ponyto, dávej si pozor! Zkus…" Jenže už bylo pozdě. Taillow letěl střemhlav k zemi, potom letěl jen trochu nad zemí a když byl u Ponyty, tak vzlétl směrem nahoru.
"Nálet! Tvůj Taillow už umí nálet?" podivila se Candice.
"Koukáš, co? Pořádně jsem trénoval… to byla taková náplast, na ten můj smutek!" vysvětlil jí Ryan.
"Ponyto! Plamenomet!" přikázala Ponytě Barry.
"Taillowe, zdvojení!"
Taillow vytvořil spoustu kopií sebe sama, takže Ponyta nevěděla, kterého má zasáhnout dřív. Než se rozhodla, tak ji trefil Taillow zezadu. Ponyta upadla na zem.
"Ponny! Není ti nic? Víš co? Vrať se," řekla zklamaně Barry a odvolala Ponytu. To ale nebylo všechno. Taillow se začal vyvíjet. Vyrostl, ztmavnul (teď už nebyl tmavě modrý, byl skoro až černý) a jeho ocasní pera se značně prodloužila. Překvapený Ryan vytáhl Pokédex. "-SWELLOW, VLAŠTOVČÍ POKÉMON. SWELLOW JE DALŠÍ VÝVOJOU FÁZÍ TAILLOWA. KROUŽÍ PO OBLOZE PŘI HLEDÁNÍ KOŘISTI. KDYŽ NĚJAKOU SPATŘÍ, VRHNE SE NA NÍ VELKOU RYCHLOSTÍ-"
"Páni! Blahopřeju ti, Taillowe, teda vlastně Swellowe," usmál se na něj Ryan.
"Swellow!" souhlasil Swellow.
***
Bylo už pozdě odpoledne, když si najednou Ryan vzpomněl, že je zase v Mauvillu a že tu musí ještě něco zařídit. Vzpomněl si na svůj zápas s Wattsonem. Byl tak podezřele snadný… trenér Stadionu mu přesto Dynamový odznak přenechal. Ryan mu slíbil, že jakmile se do Mauvillu vrátí, dá si s ním odvetu.
"Candie, Katy, Barry," oslovil dívky, "musím teď na chvíli odejít. Za chvíli jsem zpátky."
"Kam jdeš, prosím tě?" zeptala se Candice.
"Musím si vyřídit něco důležitého…," vysvětloval jí Ryan.
"Důležitého? Doufám, že nechceš najít Andrease a vyřídit si to s ním fyzickou cestou?" řekla mu na to Candice a když si všimla, že vyslovila jméno Andreas, tak si zakryla pusu. "Promiň, Barry… Nějak mi to uklouzlo…," omluvila se.
"To je dobrý," usmála se Barry.
"Ale vůbec ne! Jdu jenom na Stadion si dát zápas!" ozval se Ryan
"Na Stadion? Candie mi ale říkala, že jsi tady už odznak získal, nebo ne?" podivila se Barbara.
"To jo, ale teď jdu na odvetu… já to Wattsonovi slíbil! Postarejte se mi o Onixe, ano? Já si beru jenom Grovyla…," řekl trenér.
"Cože? Právě Onix by ti pomohl a… ještě si ho netrénoval…," divila se Candice.
"Nechci vyhrát snadno. Vím, že Onix je taky zemní a proti zemnímu typu nemají električtí žádnou šanci. Nechci, aby to dopadlo jako předtím," odpověděl jí Ryan.
"Aha. To máš možná pravdu. Tak hodně štěstí," řekla mu Candice.
"Neboj se, dobře to dopadne," usmál se Ryan.
***
Po krkolomné jízdě skrz Stadion se Ryan konečně dostal na konec, kde ho čekal oblíbený Wattsonův fór - dva roboti, kteří vypadali jako Raikou.
"Dobrý den! Tak jsem tu zase!" ozval se Ryan.
"Wahaha! Ten hlas znám!" zasmál se Wattson.
"Byl jsem tu předtím a získal Dynamový odznak… pak jsem vám sliboval odvetu a…"
"Ah! Už vím! Ryan, že?" vzpomněl si Wattson. Ryan mu kývl. "Wahaha! Tak odveta, jo? Navrhuji jeden na jednoho!"
"Dobře. Nepůjdeme zápasit ven?" navrhl Ryan.
"Klidně! Doufám, že to bude jiný zápas než předtím! Wahahaha!" rozchechtal se Wattson.
"Taky doufám," odpověděl mu Ryan.
***
"Zápas mezi trenérem Stadionu Wattsonem z Mauvillu a vyzyvatelem Ryanem Conollym z Littlerootu! Oba trenéři se dohodli na tom, že každý použije pouze jednoho Pokémona! Tento zápas je veden jako odvetný a přátelský, takže za vítězství vyzyvateli nebude předán odznak! Začněte!" zahájil zápas Watt.
"Grovyle, bojuj!"
"Tak Grovyle, jo? Wahaha! To tě bude čekat překvapní! Leť!" řekl Wattson a mrštil svým Pokéballem. Z něj nevyskočil Magnemite, Voltorb nebo Magneton, což byli Pokémoni, které Wattson obvykle používal. Před Grovylem se objevil modrý psovitý Pokémon, který měl mohutnou žlutou hřívu, z tlapek mu vyrůstaly žluté chlupy. Překvapený Ryan hned sáhl do kapsy pro Pokédex. "-MANECTRIC, BLESKOVÝ POKÉMON. DOKÁŽE VYVINOUT ELEKTRICKÉ ÚTOKY O NAPĚTÍ ZHRUBA 100 000 VOLTŮ. ELEKTŘINU SI UKLÁDÁ DO SVÉ HŘÍVY. VĚTŠINOU LZE VIDĚT DIVOKÉ MANECTRIKY PŘI BOUŘKÁCH, JAK SI UKLÁDAJÍ ELEKTŘINU. MANECTRIC JE DALŠÍ VÝVOJOVOU FÁZÍ ELECTRIKA-" Pokédex domluvil.
"Tak to se těším, až budu mít svého," zamumlal si pro sebe Ryan.
"Můžeme začít?" zeptal se Wattson.
"Klidně!" kývnul Ryan.
"Dobře! Wahahaha! Manectriku, Elektrotesák!"
"Grovyle, zkus se vyhnout!"
Manectric otevřel tlamu a z jeho zubů začaly sršet blesky.Poté je zamířil na Grovyla a stačily mu jen milimetry, aby Grovyla trefil. Proti Ryanovi stál úplně jiný soupeř než předtím. Ryan už se začal obávat, že nezvítězí.
"Grovyle, listovou čepel!"
"Manectriku, nabij se!"
Grovylovy listy na zápěstí se zeleně rozzářily a dostaly šavlovitý tvar. Manectric neudělal nic, jen si uložil nějakou elektrickou energii. Po Grovylově zásahu, byla poznat jeho bolest, ale stále byl schopen pokračovat.
"Grovyle, ránový útok!"
"Manectriku, pokračuj v nabíjení!"
Tentokrát Grovyla praštil Manectrika svým "vlasolistem" ten se ale vůbec nebránil. Vypadalo to dost nefér, ale třeba to byla jen součást Wattsonova plánu.
"Grovyle, skoncuj to! rychlý útok!"
"Manectriku, nabíjení!"
Grovyle se tentokrát rozběhl a vrazil do Manectrika, ten se zapotácel, vypadal dost vysílen, ale pořád stál na svých.
"Výborně, Manectriku! Nabij se!" řekl mu Wattson.
"Tohle je asi tak snadné jako minule… asi chcete, abych zase vyhrál, co? No, když to chcete… brát vám to nebudu! Grovyle! Listovou čepel!"
Grovyle opět zopakoval to, co udělal předtím a elegantně říznul Manectrika. Ten nevypadal moc dobře, ale pořád nebyl poražen.
"Tak Grovyle! Ještě jednou!"
"Manectriku, prosím, zkus se ještě nabít!"
Scénář byl naprosto stejný a Manectric se zhroutil k zemi. Ryan už myslel že vyhrál.
"Vidíte, Wattsone? Manectric je poražen! Takže jsem vyhrál a…," řekl Ryan. Ale Watt nic neoznámil.
"Jsi si tím jistý?" zeptal se ho Wattson.
"Absolutně!" odpověděl mu Ryan. Jenže Manectric se začal pomalu zvedat. Jeho tělo úplně jiskřilo.
"A teď se dívej! Šokovou vlnu!"
"Grovyle, vyhni se!"
Jenže tohle byla Ryanova největší chyba. Úplně Manectrika podcenil. Manectric vyslal tak silnou elektrickou vlnu, že oba soupeři si museli zakrýt oči. Ten elektrický útok byl naprosto nevyhnutelný. Když světlo způsobené elektrickou vlnou pohaslo, tak žádný se soupeřů se neodvážil otevřít oči. Watt je otevřel jako první a vynesl verdikt.
"Zápas je u konce! Grovyle není schopen pokračovat! Vítězem je Manectric! Celkové vítězství patří trenéru Stadionu Wattsonovi!" oznámil Watt.
"To není možné! Jak to, že…," divil se Ryan.
"Ale je! Když se Manectric nabíjel, tak si ukládal elektřinu, díky které by byl jeho další elektrický útok silnější," vysvětloval Wattson.
"Aha. Byl to dobrý zápas! Prohra mi určitě taky něco přinesla. Budu trénovat tvrději a pečlivěji!" řekl Ryan a stiskl Wattsonovu nataženou ruku.
"Pěkné! Opravdu pěkné!" ozvalo se za Ryanem. Ten se otočil a za ním byla Barry. Ale ani Candice, ani Katy tam nebyly. Část Ryanovy mysli mu říkala, že má perfektní šanci jak Barry sbalit, ale on zůstal naprosto v klidu.
"Děkuju ti, Barry. Prohrál jsem, ale… snad se z toho poučím," řekl jí.
"A tady ti posílám tvoje zbylé Pokébally," řekla Barry a usmála se. Pak předala Ryanovi jeho zbylých pět Pokéballů ve kterých byli Onix, Electrike, Swellow, Machop a Cyndaquil. Pak ještě Ryan odvolal poraženého Grovyla.
"Pěkný zápas. Pěkný…," ozvalo se podivným hlasem. Pak se ozval tleskot. "Mohla bych vás vyzvat na zápas?"
"Je mi líto, ale pro dnešek už zápasit nebudu. Zkus to zítra! Wahaha!" zasmál se Wattson.
"Váš smysl pro humor se mi ani trochu nelíbí… tak zítra. Zatím." Ryan se otočil a uviděl podivnou dívku, mužsky oblečenou do černého a s podivným účesem typu "tráva na hlavě". Jmenovala se Gwendolyn Mentropová. Ryan na ní začal podivně zírat a Barry ze zatím klidila pryč, když si vzpomněla, co jí včera "hybrida" řekla.
"Hele, není to trošku ošklivé? Wattson prostě zápasit nebude a s tím nic nenaděláš!" obhajoval Wattsona Ryan.
"No a co? Mě tvůj názor nezajímá, prcku. Tak si dám zápas zítra, no… už mě neotravuj," odsekla Gwen.
"Prcku? Tohle vážně nechápu… Ty jsi ale Koordinátor, co?"
"Byla jsem. Od toho incidentu ve Slateportu jsem přešla na trenérskou dráhu. A to je vše. Odpal." Ryan se ale jen tak odpálkovat nedal.
"Trenérskou? Tak co si dát zápas?" navrhl.
"Zápas, jo? Klidně. Když tě porazil ten Wattson, porazím tě taky!" zasmála se Gwen.
"Vážně? Jeden na jednoho?" zeptal se Ryan.
"Jeden na jednoho. Medichame!"
"Je čas vyzkoušet nováčka! Onixi, do boje!"
Ryan zatím vytáhl Pokédex, aby mohl prozkoumat Pokémona svého soupeře. "-MEDICHAM, MEDITAČNÍ POKÉMON. DALŠÍ VÝVOJOVÁ FÁZE MEDITITA. TENTO POKÉMON DENNĚ MEDITUJE A ZDOKONALUJE SI SVOU SÍLU MYSLI. PRÝ MŮŽE ČÍST MYŠLENKY DRUHÝCH-"
"Tak jdeme na to! Onixi, kamenomet!"
"Medichame, nenech se zastrašit jeho velikostí! Použij kop shora!"
Onix se začal po Medichamovi ohánět svým obrovitým kamenným ocasem, ale ten se pokaždé vyhnul. Pak skočil a kopnul Onixe do hlavy.
"Onixi, teď se zpevni!"
"Medichame, skrytou sílu!"
Onix se bíle rozzářil, jako by se měl vyvíjet, ale to se nestalo. Místo toho bylo jeho kamenné tělo ještě víc pevnější a Medichamův útok se o něj úplně rozplácl, aniž by to Onixovi něco způsobilo.
"Medichame, vrať se. Navrhuji remízu. Měj se," ušklíbla se Gwen.
"Cože? Vždyť zápas ještě neskončil a…"
"No a co. Podváděl jsi."
"Podváděl? To, že jsem nařídil Onixovi zpevnit se, neznamená že podvádím!"
"To mě nezajímá… Nazdar," řekla Gwen, odvolala Medichama a odešla. Ryan zíral jako blázen.
"Chápeš to, Onixi? Ona tomu, když použiješ Zpevnění, říká podvádění!" řekl Ryan směrem k Onixovi. Ten zavrčel a zakroutil hlavou.
"Máš pravdu. Je to opravdu divná trenérka s divným hárem… ten její parfém je taky děsnej… Víš co, Onixi? Vrať se," řekl Ryan a vrátil obrovitého Onixe do ballu. Pak odešel do Střediska.
"Tak co? Kde ses tak zdržel? A jak to dopadlo s Wattsonem?" začala se hned vyptávat Candice.
"No… S Wattsonem jsem prohrál. A pak se tam objevila nějaká hybrida a s tou jsem si dal zápas taky… Jenže ta to ukončila. Prý, že když Onix použil zpevnění, tak je to podvádění!"
"S tím si nic nedělej. Ta hybrida je asi nějaká podivínka, za to nemůžeš. Mě včera řekla taky takovou pitomost. Pomlouvala mě, že nosím brýle, chápeš to?" řekla mu Barry.
"Přesně. Je prostě nějaká divná… Víte co? Zapomeňme na hybridu a pojďme si dát něco dobrého k večeři, jo?" navrhl Ryan.
"To je bezva nápad!" souhlasila Candice.
***
Když už byli všichni navečeření a chytali se do postelí, tak se sestře Joy ozval telefon.
"Pokémonské středisko v Mauvillu, kdo je tam?" zeptala se. Když zjistila, kdo to je, tak telefon předala Ryanovi. Byl to profesor Birch.
"Ano? Co se děje?" zeptal se hned Ryan.
"Víš, Ryane… jde o tvého Lotada, kterého jsi mi poslal."
"A co se stalo? Jsou nějaké komplikace?" vyptával se Ryan.
"No… když jsi mi předtím, než si mi Lotada poslal, tak se chystal na svůj evoluční proces. A když si mi ho poslal, tak se mi vyvinul na Lombre."
"Vážně? To je báječné!"
"A to ještě není všechno. Jedna trenérka mi tu nechala svou Lombre s tím, že už jí asi nepoužije a…"
"A co?"
"Vypadá to, že tvůj Lombre se do tamté Lombre zakoukal a už je od sebe neodtrhneš… Teď už je to všechno jenom na tobě," oznámil mu Birch. Ryanovi ukápla od oka slzička, když si vzpomněl, co s Lotadem prožil. Taky si pomyslel, že nikdy nevyzkouší svého Lombre. Ale chtěl pro svého Pokémona jen to nejlepší.
"Tak je nechte jít. Vyřiďte mu, že se s ním loučím… sbohem Lombre…," řekl Ryan a otřel si obličej.
"Dobrá. Nebuď z toho zklamaný… Třeba najdeš náhradu… zatím se měj!" řekl Birch a zavěsil telefon.
"Sbohem, příteli… budeš mi chybět," zamumlal Ryan a vzal si kapesník.

26 - Překvapivé rozhodnutí Barbary

27. ledna 2013 v 18:46 | Dark Absol |  Ryanovo dobrodružství - Tajemství Hoennu
Ryan společně s Candice, Kris a její dobrou kamarádkou Stephanie šel směrem na Petalburg, kde se chystal si dát s Normanem o pátý odznak Hoennské ligy. Tedy vlastně… on byl v Pokémoním středisku v Mauvillu a zrovna se chystal na další cestu.
"Kris? Ty se na mě už nezlobíš?" zeptal se.
"Děláš si legraci?!" podivila se dívka.
"Ne, nedělám!" odpověděl Ryan. Stephanie a Candice zatím někam odešly.
"Odpověď je ANO! Zlobím se na tebe a moc!" řekla Kris. Ryan se ušklíbl.
"COŽE?! Dobře, teď sis to zavařila! Já při tobě vždycky stál a ty mě teď takhle odpálkuješ jako míček při baseballu?" řekl se zamračeným výrazem. Asi úplně zapomněl, co se stalo, protože plácal úplné blbosti. Kris vyvalila oči beze slova. "Teď sis udělala velkýho nepřítele! A to myslím vážně, Kryso." Kris se dostaly do očí slzy. Začala plakat.
"C-c-cože? Ty si vůbec neuvědomuješ, co jsi udělal? Mě to taky hrozně bolí! J-já tě m-měla za skutečně dobrýho kamaráda a tys mi udělal tohle… To je konec!" řekla Kris se slzami v očích a popotáhla nosem.
"Konec. Vždyť to bylo naprosto jasný! Přestaň tady fňukat. Zasloužíš si to," zasmál se škodolibě Ryan.
"Zasloužím si to? R-ryane… zlomil jsi mi srdce… já…," brečela Kris dál.
"Zlomil? Jak? Ty jsi mě ráda neměla, tak nekecej."
"V-víš co? Dělám to strašně nerada, po tom co jsme spolu zažili, ale… vypadni z mýho života a už se nevracej!" dívka už plakala hlasitěji a vzala si kapesník. Ryana to ale nechalo úplně chladným.
"Klidně. Můžu si najít jiné kamarády a kamarádky! Mě nějaká Krysa nezajímá! Užij si život beze mě, holka!"
"R-ryane… takhle mi říkají jenom lidi, kteří mě opravdu rádi nemají… bude tě to hrozně mrzet…," řekla Kris a vysmrkala se. Měl by sis rozmyslet, co říkáš…"
"Ne! Nic mě mrzet nebude! Už jsem o tom mluvil! Sbohem, Kryso!" řekl Ryan, chladně se zasmál a odešel. Kris začala brečet ještě víc a slzy jí tekly proudem po obličeji. Ale Ryanovi to bylo úplně jedno.
***
"NE! Co to bylo?!?!" vykřikl Ryan. Pak vstal a rozhlédl se. Byl na posteli v Pokémoním středisku blízko Mauvillu. Bylo naštěstí už ráno. "Co jsem to udělal! Tak dobrá kamarádka a já jí ztratil! Já idiot! Co jsem to udělal!" řekl kluk, položil svou hlavu do polštáře a začal brečet. Všechno to byl jenom sen. Tohle asi nebyl sen, ale noční můra. Tohle by přece Kris nikdy neudělal… Začalo mu být strašně smutno a Kris mu začala moc scházet. Ale on nemohl dělat nic. Kris byla určitě už někde na cestě a on věděl, že to potřebuje čas, aby to vyprchalo.
Když asi po pěti minutách přestal a jeho polštář byl dost mokrý, tak se oblékl a odešel.
"Sestro Joy? Mohla byste mi prosím vrátit Pokémony?" zeptal se Ryan roztřeseným hlasem. Ta otázka zněla, jako kdyby Joy Ryanovi Pokémony ukradla. Ta pokynula rukou a za chvíli přišla Chansey s podnosem.
"Co se děje? Jsi nějaký smutný," zeptala se opatrně Joy.
"S tímhle mi nepomůžete, léčíte Pokémony…," odpověděl jí trenér.
"Tak to aspoň zkus. Jsme přece lidé, ne? S Chansey by sis o něčem takhle asi nepopovídal…," řekla Joy. Chansey je ale neposlouchala a šla se věnovat ošetřování nemocných Pokémonů.
"No… víte… opustila mě kamarádka… a teď mi strašně chybí…," vysvětloval Ryan, hlas se mu pořád třásl a začaly ho zase pálit oči od slz.
"Aha. A co se stalo?" zeptala se Joy. Ryan jí začal vyprávět, co se mezi ním a Kris stalo. "A jak je to dlouho?"
"Stalo se to včera," odpověděl Ryan a vzal si kapesník.
"Aha… Tak to musíš nechat nějakou dobu vyprchat… je dobře, že se spolu nějakou dobu neuvidíte. Já být tebou, tak bych to probrala s kamarády, nebo aspoň s příbuznými nebo rodiči…," řekla Joy.
"Já vám děkuji, sestro Joy. Snad máte pravdu. Zatím se mějte," poděkoval jí Ryan a odešel. Jenže nevěděl, komu by se mohl svěřit. Damion byl někde pryč a Ryan mu nechtěl kazit takovou radostnou náladu, když už chodil s Gabrielle… a Cedric? Ten byl určitě také daleko. Pak ho ještě napadl Ash, ale s tím už se dlouho neviděl. Tak šel k telefonům a vytočil číslo domů. Za chvíli se objevil obraz dlouhovlasé blondýny - Megan Conollyové
"Co se děje, Ryane? Vypadáš nějaký smutný…"
"Taky že jsem… Přišel jsem o důležitou osobu. A za všechno si můžu v podstatě sám…"
"Kdo to byl?" zeptala se Megan.
"Kris."
"Aha… To byla ta hnědovlasá koordinátorka, co? Viděla jsem jí v televizi. Co se stalo?" zeptala se Megan podruhé. Ryan jí všechno řekl o včerejšku. "Tak to je opravdu něco… snad se to časem spraví, věř mi. Ty teď putuješ sám?" Ryan smutně přikývl. "Tak to už brzy sám nebudeš," řekla mu Megan.
"Jak to?!" podivil se Ryan.
"Víš, Katy se vrátila domů. Tak jsem jí řekla, aby zůstala v Mauvillu a počkala tam na tebe. Šlo by to?" Ryan najednou úplně zapomněl na to co se stalo s Kris a začal si dělat starosti.
"Ona jela sama? Vždyť se jí může něco stát a…"
"Buď v klidu. Ona to zvládne. Proto jsem tě požádala, ona chtěla jít s tebou," vysvětlila mu Megan. Ryan kývnul, vždyť nechtěl být sám. Jediná věc, která mu začala dělat starosti byla ta, že se bude muset postarat o svou devítiletou sestru.
"Tak dobře. Zatím ahoj. Snad to nějak zvládnu…,"
"Určitě. A s Kris si nedělej hlavu. Určitě se to spraví, neboj! Zatím ahoj!" usmála se Megan a její obraz zmizel.
***
Mezitím se v Mauvillu, které bylo skoro město ve středu Hoennu (kdyby mělo být úplně ve středu, muselo by být více na sever), ve Středisku, seděla Kris a snídala koblihu s vanilkovou polevou, kterou zapíjela bílou kávou. Společně s ní seděla u stolu Candice. Stephanie buď ještě spala, nebo se upravovala.
"Candie, ty máš dva Pokémony, viď?" zeptala se Kris.
"Jo, mám! Sneasela a Snovera! Proč se ptáš?"
"No, většinou je venku Sneasel a ne Snover! Teda tím nechci říct, že bys ho omezovala, ale proč Snovera nepoužíváš třeba na našich trénincích?" zeptala se Kris. Když měli společnou pauzu např. na oběd, tak Pokémoni si mohli společně trénovat, ale Candice většinou nevypouštěla svého Snovera.
"No, víš… Snover je Pokémon, který žije v chladných oblastech a Hoennské počasí by mu nemuselo všude vyhovovat. Ale jestli si myslíš, že ho nevypouštím proto, že bych ho nějak týrala, tak to ne… Ale určitě ho budu pouštět ven, to jo!" odpověděla Candice.
"Aha," kývla Kris.
Mezitím se dveře Pokécentra otevřely a dovnitř vešla nějaká malá blonďatá holčička. Mohlo jí být tak devět let. Přišla k hlavnímu pultu a začala se bavit se sestrou Joy.
"Prosím vás, neviděla jste tu mého brášku? Je to takový bělovlasý kluk!"
"Ne, neviděla. Byl tu takový podobný už před několika měsíci. Nevím, kdo to byl, ale byl tu s tamtěmi dívkami," řekla Joy a ukázala na Kris a Candice.
"Aha, díky! Mohla byste se podívat na tyhle Pokémony?" řekla holčička a vytáhla dva Pokébally. "Jeden je pro něj, tak ten musí být v pořádku!"
"Jistě. Ti Pokémoni budou v dobré péči," řekla Joy. Pak přišla Chansey a holčička jí předala své Pokébally. Holčička pak šla směrem ke Kris a Candice.
"Ahoj! Neviděly jste mého brášku?" zeptala se holčička Kris.
"No, to nevím… když nevím kdo to je," usmála se Kris, "jak se jmenuješ? Třeba ho znám."
"Máš pravdu. Nepředstavila jsem se! Jsem Kathryn Conollyová, těší mě! Všichni mi spíš říkají Katy," představila se holčička.
"Kathryn? Něco mi to říká, ale nevím co…," zamyslela se Kris.
"Katy, pojď se mnou, musím ti něco vysvětlit," řekla Candice.
"Co? Co se děje?" ptala se zvědavá Katy. Candice pokynula rukou a Katy šla s ní. Pak si sedla někam dál od Kris. Řekla Katy, aby se posadila taky.
"Co se děje? Proč ta dívka mluvila, jako by Ryana neznala, přitom sestra Joy mi říkala, že tu byla s ním?" divila se Katy.
"Ty jsi Ryanova mladší sestřička, viď?" zeptala se Candice. Katy přikývla. "Tak poslouchej. Víš, Kris a Ryan se včera nepohodli a teď každý jde svou cestou. Prosím, před Kris o Ryanovi nemluv, ano?"
"A co se stalo?"
"No… víš… Jak bych ti to vysvětlila… víš co znamená, když má někdo někoho rád?"
"Copak si myslíš, že jsem tak malá?!" ohradila se Katy.
"Tak promiň… Víš, Ryan se zamiloval do holky, která se jmenuje Barbara. Jenže ta o něj nestála a zlomila mu srdce tím, že začala chodit s jeho úhlavním nepřítelem…"
"Andreasem," kývla Katy.
"Jo, Andreasem. Před Vánoci ho potkal a Barry mu zlomila srdce. Potom začal být docela v pohodě… teda až do včerejška. Ryan se s Andreasem a Barbarou setkal znovu. Tentokrát to ale proběhlo úplně jinak. Barry mu řekla, že s ní předtím nikdy nemluvil a jenom po ní zamilovaně koukal."
"Jo, to je pravda. Když byla Barry u nás doma a Ryan pryč, tak mi o tom povídala, jako co s Ryanem je," vysvětlovala Katy.
"Ryan jí pak začal vysvětlovat, jak jí má rád a chtěl jí od Andrease odtrhnout. Barry mu vysvětlovala, že to prostě nejde, že nemůže změnit její rozhodnutí. Řekla mu, že můžou být kamarádi, ale to by se musel Ryan vzpamatovat. Ten samozřejmě začal křičet, jak tu dívku miluje, ale ta už skončila a chystala se odejít. A pak… mu začala vysvětlovat, že o něj Barry vážně nestojí. Pak dodala, že jestli bude Ryan takhle pořád blbnout, tak s ním už nechce mít nic společného. Ryan pak začal hysterčit, ale nic nezměnil. Teď se asi někde trápí sám... Je to pro něj těžké..."
"Aha. Já tady na něj stejně mám počkat, mám pro něj dárek od táty," řekla Katy.
"Jo?"
"Ano! Je to Pokémon. Táta si myslí, že by se Ryanovi mohl hodit."
"A jaký?" ptala se zvědavá Candice.
"Obrovský. I já byla překvapená jeho výškou," odvětila Katy.
"Takže takový velký kamenný? Ti žijí i v Sinnohu. Mám z nich docela strach," přiznala se Candice.
"Neboj, na něj si zvykneš," usmála se Katy. Candice se rozhlédla. Kris byla někde pryč, po Stephanie nebylo taky ani památky. Jenže pak uslyšely nějaký vzlykot. Vycházel od stolu v rohu. Hlavně Candice byla překvapená, když zjistila, kdo u stolu sedí. Byla to Barbara, zírala do země a brečela.
"Co se stalo, Barry?" zeptala se Candice. Barry se otočila k ní. Obličej měla plný slz a na brýlích měla slzy také, jako by přišla do Pokémoního střediska a venku pršelo.
"N-no… ty jsi ta holka co Ryana doprovázela, viď?" zeptala se.
"Candice," přikývla Candice, "tak co se stalo? Mě můžeš věřit… Kde je Andreas?" zeptala se Candice.
"Neříkej to jméno!" zašeptala Barry a z očí jí ukáplo několik slz.
"Tak promiň. Mě to můžeš říct. A půjčíš mi svoje brýle? Zatím ti je vyčistím, takhle bys neviděla skoro nic," usmála se Candice. Barry si sundala brýle a podala je Candice. Ta vytáhla nějaký kapesník. Katy se mezitím posadila a neřekla ani slovo.
"Víš… včera jsem Andrease poslala do háje protože se mi nelíbilo, jak je na Ryana ošklivý a ponižuje ho. Když jsem Ryana poprvé potkala tady v Hoennu, tak jsem byla zaslepená láskou a neviděla, co on tomu Ryanovi dělá… jak s ním mluví a tak…," vysvětlovala Barry a slovo Andreas řekla s třesoucím se hlasem.
"Takže vy jste se pohádali?" zeptala se Candice. Barry přikývla. "A rozešli, viď?"
"J-jo… možná to bylo špatně…," řekla Barry. Candice jí pak podala vyčištěné brýle.
"Myslím, že nemáš proč fňukat. Máš pravdu, asi si opravdu byla zaslepená láskou… On byl Ryanův úhlavní nepřítel, tak se mi zdálo, že se k němu bude chovat takhle. Onsi to zaslouží, pokud jsi to ukončila ty, všechno sis uvědomila a rozešla se s ním," řekla Candice. Věděla, že když vysloví jméno Andreas, tak se Barry znovu rozbrečí, proto říkala jenom on.
"Snad máš pravdu… ale co je s Ryanem? Kde je?" zeptala se Barry.
"Potom, co jsi s ním odešla, tak se do něj Kris pořádně opřela a jejich přátelství skončilo. Ale vždyť si říkala, že dokud se Ryan nevzpamatuje, tak s ním nechceš mít nic společného… Vždyť, kdyby tě uviděl, tak by mohl být zase hysterický a chtěl by si ublížit, ne?"
"Možná, ale myslím, že teď má jiné starosti… chtěla bych mu pomoct," řekla Barry.
"Cože? No, já se bojím, že to nedopadne dobře… když tě Ryan tajně miloval a…" Barry trošku kývla.
"Myslím, že teď má v hlavě něco jiného, ne? Teď je smutný a zklamaný z toho, jak ho opustila Kris, ne? Teď potřebuje pomoc od ostatních a…," usmála se Barry.
"Asi máš pravdu. Víš co? Já tu na něj počkám s Katy. A co ty, Barry?" zeptala se Candice.
"Já tu s vámi na něj počkám taky. Uvidíme, jek se zachová… když tak půjdu dál sama."
"Ale to snad ne! Kam bys šla sama?"
"To nevím. To se dozvím až zítra."
"Tak jo, fajn. Akorát nevím, co mám říct Kris."
"Hlavně jí o Ryanovi nice neříkej, ano? Řekni, že chceme třeba jít samy někam… ale o Ryanovi fakt ani slovo! A úplně jsem zapomněla na tebe, Katy! Ty půjdeš taky s námi?" zeptala se Barry.
"No… Proto jsem se vrátila domů. Abych šla na cestu se svým starším bráškou. Nevadí vám to?"
"Ale určitě ne!" řekly dvojhlasně Barry a Candice. Kris pořád nepřicházela.
***
Asi po půlhodině přišla do Pokécentra podivná postava. Na tom člověku bylo něco divného. Vypadalo to, jako by to byl kluk… byl oblečený do černého pláště, na rukou měl černé kožené rukavice. Prostě všechno na sobě měl černé. Své hnědé vlasy měl zvláštně upravené. Dole u krku je měl vyholené a všechny vlasy mu směřovaly nahoru a vytvářely dojem, že má na hlavě drn trávy vlasové barvy. Candice se po něm ohlédla a div nevyprskla smíchy. Ten člověk si jí nevšímal, šel směrem k pultu s vztyčenou hlavou, takže to vypadalo, že se snaží nad někoho povyšovat. Pak něco řekl sestře Joy, předal jí své Pokébally a šel opačným směrem. Katy se na něj podívala a uchechtla se. Candice si vzpomněla na první Krisinu vyhranou soutěž. Tenhle člověk byl jeden z posledních a se svým Medichamem vůbec neuspěl a k jeho vzhledu řekl pan Contesta také pár slov. Byl vypískán diváky a pak se odebral bez jediného slova pryč. Když tak šel tak si ho všimla i Barry. Pak se zastavil. Candice se na něj podívala a zjistila, že to vlastně kluk vůbec není, jeho obličej vypadal žensky a taky byl z něj cítit šeříkový parfém (značky Vileplume), který by kluk na sebe určitě nepoužil.
"A hele! Co tady děláš, hybrido? Kde máš svýho kámoše Andrease?" zeptala se ho Barry.
"Mýho kámoše?" řekl ten člověk a jeho hlas zněl žensky, takže to kluk skutečně nebyl, jenom byl mužsky oblečený, "promiň, ale co tím myslíš? Já s ním nechodím,brejlounko." Candice se podivila. Ona asi má hodně malou inteligenci, když se směje někomu, že nosí brýle. Tohle dělají malé děti ve školce a v první třídě, ale obě byly už o dost starší.
"Co se tady stalo?" zeptala se Candice. Katy si šla zatím rezervovat pokoj.
"Jo, tahle hybrida, je jedním z jeho přátel… včera jsme jí spolu potkali… on se s ní zakecal a na mě se úplně vykašlal. Pak spolu mluvili i o Ryanovi a to už jsem nevydržela. Řekla jsem mu, co si o něm myslím a odešla. Nevím, jestli ho to mrzí, ale u mě už skončil," vysvětlila Barry.
"Moc si to přibarvuješ, holka," odsekla jí "hybrida".
"NIC SI NEPŘIBARVUJU! Přece vím, co jsem viděla!" vykřikla Barry.
"Co si viděla, jo? Ale přibarvuješ! Kdyby sis ty brejle sundala, možná bys tak všechno nepřibarvovala!"
"A DOST! Gwendolyn, nebo jak se jmenuješ, já tě vyzývám na zápas!"
"Tak jo. Stejně si myslím, že jeto ztráta času," odvětila Gwen.
"Víš co? Přestaň kecat nesmysly a pojď se přesvědčit!" řekla naštvaná Barry. Pak se do toho vmíchala Candice. "Zápas v Pokémonu není ale žádné řešení osobních sporů, nebo jo?"
"To máš pravdu, ale správný trenér se neplete do věcí druhých," odpověděla jí Barry.
"No tak dobře," kývla Candice a odebrala se ven společně s Barbarou a Gwen, které na sebe každou chvíli házely zlomyslné pohledy.
***
"Tak já budu dělat rozhodčí," ozvala se Candice. "To nebude vůbec třeba," zasmála se Gwen.
"Uvidíme! Jeden na jednoho, jo? Volím si Flaaffy!"
"Medichame, ukaž jí, jak vypadá správný zápas!" Z Pokéballů vyskočili oba Pokémoni připraveni na zápas.
"Tak začneme! Flaaffy, Bleskový útok!" nařídila růžové ovci Barry.
***
Uplynulo asi půl hodiny a pořád nebyl znám výsledek zápasu. Jak Medicham, tak i Flaaffy byli už značně vysílení. Za chvíli se objevila Kris a v náruči držela nějakou krabici.
"Ahoj, Candie! Promiň, že jsem zmizela… musela jsem něco zařídit. Podívej se!" řekla Kris a otevřela krabici. Byl v ní narozeninový dort.
"Vypadá pěkně, ale pro koho je?" zeptala se Candice.
"Pro Stephanie. Má dneska narozeniny," vysvětlila Kris. Pak si všimla zápasu mezi Barry a Gwen. "Co se to děje?" zeptala se. Jenže než jí Candice odpověděla, tak si všimla Gwen. "A jéje," pomyslela si.
"Tak já končím. Mějte se… A ty taky, Kryso… Užijte si ty narozeniny. A ty si pořiď čočky," zasmála se Gwen a ukázala na Barry. Pak odvolala Medichama a odešla.
"Nic si z toho nedělej, Barry. Ona to asi nemá v hlavě srovnané… kvůli tomu, že nosíš brýle, se ti posmívá… to dělají malé děti," utěšovala dívku Candice.
"To je dobrý. Mě je ta hybrida ukradená."
"Přesně. Mezi námi, byl to odpornej hermafrodit. Měla ty vlasy jako kartáč," zasmála se Candice. Barry se rozesmála a kývla.
"Ahoj, Barry! Chceš se taky přidat?" zeptala se Kris. Samozřejmě myslela oslavu narozenin Stephanie. "Proč ne? Ráda se přidám," usmála se Barry.
***
Byl už večer a všechno bylo připraveno. Byla to taková malá provizorní oslava v Pokécentru. Dveře se otevřely a vešla Stephanie. Pak se ohlédla a uviděla Kris, Candice a Barry jak sedí u stolu (Katy už šla spát, ale Candice jí slíbila, že jí jeden kousek dortu dá). Na stole ležel dort s patnácti svíčkami. "Co se to tady děje? Co taková slavnostní atmosféra?" zeptala se.
"Všechno nejlepší, Stephanie!" ozvala se Kris. Ta totiž úplně zapomněla, že má narozeniny. "Tak sfoukni svíčky a něco si přej," řekla Kris. Stephanie tedy sfoukla všech patnáct svíček.
"Všechno nejlepší, hodně zdraví, štěstí, lásky a dalších věcí!" řekla Kris a objala Stephanie. Pak jí popřála Candice a Barry. Stephanie se trochu divila, co tam dělá Barry, ale pak řekla: "Tak pojďte, dáme si dort, ne?"
"Tak jo!" souhlasila Kris a vzala nůž.
***
Když byl téměř celý dort snědený (jeden kousek byl schovaný pro Katy), vypité nealkoholické šampaňské na přípitek a rozbalené dárky pro oslavenkyni tak už nezbylo nic jiného, než aby se Kris, Candice, Barry a Stephanie odebraly do pokojů.
"Kris?" oslovila kamarádku Candice. Ta se otočila. "Víš, tak mě napadlo, jestli bych na chvíli nemohla jít opačným směrem… Nevadilo by ti to? Určitě bychom se zase někde potkaly a daly se dohromady, ne?"
Kris úplně na Ryana zapomněla. "Ale klidně! Tak zatím a hodně štěstí, Candie!" řekla a stiskla ruku Candice.
"Díky. A neboj, určitě se ještě potkáme!" usmála se Candice a odebrala se do pokoje si lehnout.

25 - Ryanova ztráta

27. ledna 2013 v 12:58 | Dark Absol |  Ryanovo dobrodružství - Tajemství Hoennu
"Pokéballe, leť!" zvolal Ryan a hodil věc určenou k chytání Pokémonů. Pak byla vidět už jen červená silueta oslabeného Pokémona a vzápětí byl onen Pokémon vtažen dovnitř. Kris zatím byla pryč, protože šla trénovat se svými Pokémony na další soutěže. Candice sledovala spolu s Ryanem kroutící se Pokéball. Po několika minutách úporného čekání se ball konečně zastavil.
"Jo! Už mám šestého Pokémona!" zaradoval se Ryan.
"To je bezva," řekla Candice, "tak ho teď vypusť ven, ať ho můžu ošetřit! Pokémoní středisko je docela daleko."
"Dobře. Tak pojď!" Ryan hodil svůj nový Pokéball a za chvíli se objevil malý šedomodrý, svalnatý Pokémon. Byl samý škrábanec a šrám. To proto, že předtím zápasil s Ryanovým Electrikem.
"Tak pojď. Bude tě to možná trochu štípat, ale budeš zase v pořádku," ujistila Pokémona Candice a vytáhla lék. Pokémon s trochou nejistoty kývnul. "To bude dobré," zamumlala Candice.
***
Kris se zatím procházela po okolí společně s Marshtompem a Shinxem. Užívala si čerstvého vzduchu a netížily jí žádné starosti. Snad jenom to, kde se bude konat další soutěž. Měla dvě stužky a aby se mohla zúčastnit Velkého festivalu, potřebovala stužek pět. Po chvíli řekla svým Pokémonům: "Co byste řekli na zápas?"
"Marsh?" zeptal se Marshtomp.
"A jo! Máš pravdu. Shinx by proti tobě neměl šanci, když jsi taky zemní typ. Ty jsi tak hodný," řekla mu Kris. "Tak jak budeme trénovat?" Marshtomp pokrčil rameny.
"Neboj, někoho najdeme," usmála se na něj Kris.
A za chvíli se skutečně tak stalo - Kris zahlédla nějakou dívku s dlouhými světle blonďatými vlasy. Tedy byl tu jeden problém, Kris musela jít z kopce, aby tu dívku dostihla. Nejprve odvolala Marshtompa a Shinxe a pak zavolala: "Hej ty! Prosím můžeš počkat? Já…" Zbytek už říct nedokázala, protože uklouzla a sjela z kopce. Dívka se ohlédla a okamžitě běžela k ní. Kris měla štěstí - dívka jí chytila a Kris se skoro nic nestalo.
"Moc ti děkuju," poděkovala. Pak se na ní podívala. Ta dívka měla dlouhé hnědé vlasy, bílou halenku, krátkou černou sukni a kozačky s vysokými podpatky. Na nose měla sluneční brýle. Byla asi tak v Krisině věku.
"Je tohle možný? Kris!" podivila se dívka.
"Co? Ty mě znáš? Ze soutěže?" zeptala se Kris.
"Ne, ne! Ty mě nepoznáváš?" řekla dívka a sundala si sluneční brýle za kterými měla světlehnědé oči.
"Stephanie!" zvolala Kris. Byla to její kamarádka už od školy, Stephanie Andersonová. "Co tady děláš?" zeptala se Kris.
"Na to samý bych se chtěla zeptat já tebe!" řekla Stephanie.
"Nedáme si zápas?" navrhla Kris.
"Ale proč ne? Jeden na jednoho!"
"Bojuj, Marshtompe!"
"Golducku, je to na tobě!"
Proti sobě stáli Marshtomp a velký modrý, kachně podobný Pokémon. "-GOLDUCK, KACHNÍ POKÉMON. TENTO JEZERNÍ POKÉMON DOKÁŽE PLAVAT RYCHLEJI NEŽ JAKÝKOLI VÍTĚZ SOUTĚŽE V PLAVÁNÍ-" ozvalo se z Pokédexu.
"Golducku, Vodní puls!"
"Marshtompe, Ledový paprsek!"
***
"Tak a je to. Tvůj nový Machop je úplně v pořádku," usmála se Candice.
"Díky. Jsi moc hodná," řekl jí Ryan. "Tak pojďte všichni ven!" řekl a hodil své bally. Candice hodila také svoje, aby se Pokémoni mohli seznámit s Machopem.
"Udělám zatím něco k jídlu, než se Kris vrátí. Ty můžeš dojít pro nějaké dříví!"
"Jasně, Candie. Neuvažovala jsi o tom, že bys byla chovatelkou? Že se tak starostivě staráš o Pokémony a tak…," řekl Ryan. Candice se začervenala.
"Ne, nad tím jsem opravdu neuvažovala…," odpověděla s nejistotou Candice. Ryan tedy odešel hledat nějaké dříví a jeho Pokémoni zatím odpočívali. Ryan si vůbec nevšiml, že jsou u toho rybníčku, kde mu Barry zlomila srdce.
***
"Marshtompe, vrať se. Bojoval jsi dobře," řekla trochu smutně Kris a vrátila Marshtompa do ballu. Zápas to byl docela rychlý a Stephaniin Golduck byl jasně lepší. Kris věděla, že musí ještě trénovat.
"Golducku, vrať se. Bojoval si výborně. Odpočiň si," řekla Stephani a odvolala Golducka.
"To byl ten Psyduck, kterého jsi měla, když jsme spolu chodily do třídy?" zeptala se Kris. Stefani přikývla. Byl to její první Pokémon a udržovala ho v tajnosti. Nyní to už byl Golduck a byl evidentně dobře trénovaný.
"A jinak co? Cestuješ sama?" zeptala se Kris.
"Jo, cestuju sama. Nikdo mi vůbec nechybí. A jestli se ptáš na kluky… tak zatím nic," pousmála se Stephanie.
"Mám nápad! Představím ti své kamarády. Určitě je chceš taky poznat, ne?" navrhla Kris.
"Tak dobře!" kývla Stephanie a nasadila si sluneční brýle.
***
Candice už byla hotová s jídlem a Pokémoni relaxovali v okolí.
"Kde je Kris tak dlouho?" divil se Ryan.
"Tak to vážně nevím. Doufám, že se brzy vrátí," usoudila Candice. Ryan se podíval do krajiny. A zrovna si vzpomněl na nedávnou událost která se u tohoto rybníčku stala. Jak potkal Barbaru a Andrease. Jenže vlastně všechno to odstartoval Damion, když se Andrease zeptal, co tam vůbec dělá. A pak se zeptal, jestli spolu chodí. Na Andrého odpověď Ryan asi nikdy nezapomene. ,Do toho ti nic není, prcku. Ale Conolly, řeknu ti to… Barry je moje holka!' Ono se mu o ní i zdálo a nakonec tohle… Ryan se to pokoušel neřešit a doufal, že dneska Andrease nepotká.
"Tak jsem tady!" ozvalo se odněkud a přišla Kris.
"A! Přišla si právě včas, Kris!" usmál se Ryan. Jídlo bylo už připravené jak pro něj a ostatní, tak i pro Pokémony. Pak se ohlédl na kamarádku a zjistil, že není sama. "Budeme mít hosta, jo?" zeptal se.
"Ryane, Candice, tohle je moje kamarádka Stephanie. Znám jí už od školy," řekla Kris. Stephanie si sundala brýle. "Stephanie Andersonová," představila se a potřásla si rukou s Ryanem a Candice. Zatímco se Ryan a Candice bavili se Stephanie, Kris si prohlížela Ryanova nového Pokémona. "-MACHOP, SUPERSILNÝ POKÉMON. VĚTŠINU JEHO TĚLA ZABÍRAJÍ SVALY. I PŘESTO ŽE MÁ VELIKOST DÍTĚTE, DOKÁŽE ZVEDNOUT A ODHODIT DOSPĚLÉHO ČLOVĚKA-" ozvalo se z jejího Pokédexu.
"Čí je ten Machop?" zeptala se.
"Můj!" pochlubil se Ryan.
"Opravdu? Mohla bych ho prověřit v zápase?" zeptala se Kris.
"A co já? Mohl by si dát zápas s mým Golduckem?" navrhla Stephanie.
"No to já nevím… Vždyť jsem ho před chvílí chytil… Myslím, že si potřebuje ještě odpočinout," odpověděl Ryan. Ale Machop byl očividně jiného názoru. "Co? Ty chceš zápasit?" podivil se. Pokémon souhlasil.
"Já se mu nedivím! Je to bojový Pokémon a ti mají v sobě spoustu kuráže a chutě zvítězit! Jen mu dopřej zápas, Ryane!" řekla na to Candice.
"Tak dobře!" kývnul trenér. "A s kým budeme zápasit?"
"Co takhle s Gol…," navrhla Stephanie, když jí Kris skočila do řeči. "Co takhle zápas se mnou? Ještě jsme spolu nebojovali!"
"Máš pravdu! Tak si dáme zápas jeden na jednoho! Machope, jsi připraven?" řekl Ryan. Machop souhlasil.
"Shinxi, bojuj!" řekla Kris a Shinx vyskočil a byl připraven zápasit.
"Machope, použij Karate úder!"
"Shinxi, nabij se!" řekla Kris. Pokémon poslechl a začal si ukládat elektrickou energii. Machop ho ale pořádně praštil a Shinx měl štěstí a udržel se.
"Machope, teď Nízký kop!"
"Shinxi, vyskoč a nabíjej se dál!"
Machop se tentokrát snažil Shinxe podrazit. Ale vůbec se mu to nepodařilo a Shinxovo tělo teď úplně jiskřilo.
"A teď přejdeme do útočné fáze! Jiskrový útok!"
"Machope, Karate úder!"
Shinx byl úžasně nabitý a také velice rychlý. Machop neměl šanci a dostal velkou dávku Shinxova elektrického výboje. Machop upadl a nevypadal dobře.
"Machope? Chceš pokračovat?" zeptal se Ryan. "Machop!" souhlasil Machop. Jenže to nebylo všechno. S Shinxem se začalo dít něco divného. Pohltilo ho bílé světlo. Začal se vyvíjet. Candice a Stephanie neřekly ani slovo jen se dívaly se pozorně na zápas. Shinxovi narostla černá hříva a na předních tlapkách měl o jeden zlatý kroužek navíc. Když světlo pohaslo, byl vidět nový Pokémon. "Wow! Shinxi! Ty ses vyvinul! No to je paráda!" zaradovala se Kris. Ryan vytáhl Pokédex. "-LUXIO, ZÁBLESKOVÝ POKÉMON. VYVINUTÁ FÁZE SHINXE. POUŽÍVÁ SVÉ PŘEDNÍ TLAPKY KE KOMUNIKACI S OSTATNÍMI SVÉHO DRUHU POMOCÍ RYTMICKÝCH ELEKTRICKÝCH IMPULZŮ ZE SVÝCH DRÁPŮ-" ozvalo se z něj.
"Luxio! No páni!" žasla Kris a prohlížela si svého nového Pokémona.
"Luxio, jo? Toho se ale nebojíme! Machope, na něj! Použij Karate úder!"
"Luxio, Elektrošok!"
Luxio vyslal elektrickou vlnu na Machopa. Ale stalo se něco opravdu nečekaného. Machopa zasáhl elektrošok naplno, ale to ho jenom zpomalilo. Pak se jeho paže rozzářila a Machop praštil Luxia paží ze strany do zad. Machop byl na tom hůř, ale jeho odhodlanost to neměnilo. Ryan jenom zíral na to, jak tento bojový Pokémon má odhodlání k vítězství. Cosi v hlavě mu říkalo, aby ho nechal vydechnout, ale věděl, že by to Machop odmítnul.
"Machope, Nízký kop!"
"Luxio, Nabíjení!"
Kris teda opět přepnula na taktiku ukládání energie a následné uvolnění. Jenže asi zapomněla, že Luxio je těžší než Shinx, proto by byl jeho Nízký kop účinnější. Luxio zase začal ukládat elektrickou energii. Machop ho ale pořádně nakopnul, až Luxio upadl.
"Luxio! Jsi v pořádku? Zkus se nabít ještě víc!"
"Machope, použij Seismický vrh!"
Luxio byl na tom dost špatně. Byl poškrábaný, potlučený, ale stále pokračoval. Machop na tom byl trochu líp, ale podobně. Popadl Luxia (který byl větší než Machop) a vyskočil pak to vypadalo, jako by s ním obkroužil kruh ve vzduchu a shodil ho k zemi. A už bylo jasno o vítězi - Luxio byl v mdlobách a podobně potlučený Machop vítězem.
"Luxio, vrať se. Byl to skvělý zápas. Vrať se," řekla zklamaně Kris a pozvedla Pokéball.
"Počkej! Nech Luxia venku," zastavil Kris Ryan. "Vezmi si nějaké léky!" řekl a hodil Kris ze svého batohu dva léky pro Pokémony ve spreji.
"Díky. Jsi moc hodný!" řekla Kris a začervenala se. "Tak pojď, Luxio! Budeš zase v pořádku," zašeptala k Pokémonovi a začala použila jeden z léků.
"Tak jo! Dáme si oběd?" navrhl Ryan. "Stephanie, chceš si dát s námi?"
"Tak dobře," usmála se dívka.
***
Vypadalo to, že všechno proběhne úplně v pořádku a že si naši hrdinové užijí pěkný den.
"Hmm! To bylo opravdu dobré! Máš skvělé kamarády, Kris!" usmála se Stephanie.
"Jé, díky!" ozvaly se současně Kris a Candice.
"A kam vůbec putuješ?" zeptal se Ryan.
"No, chystala jsem se do Petalburgu, abych vyzvala na zápas Normana!" vysvětlila Stephanie. Ryan na tento zapomněl na tento stadion. Hned si vzpomněl, že by si měl s Normanem dát odvetu. Jenže stalo se zase něco špatného... Úplně náhodou okolo prošel Andreas s Barbarou. Nikdo by si toho nevšiml, kdyby se Grovyle ze stromu nepodíval.
"Grovyle! Grovyle!" spustil.
"Co se děje, Grovyle?" zeptal se ho Ryan. Ještěří Pokémon seskočil ze stromu a zaútočil na Andrease Ránovým útokem. Ten se divil a uhýbal.
"Co? Divoký Grovyle? Co útočíš na lidi? Musím tě tedy zklidnit! Charmeleone, do boje!" řekl Andreas a hodil Pokéball. Ryan si všeho všiml. "NE! Co tady děláš?" zeptal se současně Ryan a Andreas.
"Hele, já jsem na cestě! Víš zdálo se mi o tobě a Barry. A já jí pořád...,"
"COŽE? Říkám, že mojí holku necháš na pokoji! Chceš jednu, nebo co?!" odpověděl mu drze Andreas.
"No tak, nech to být. Když je tak tvrdohlavý... já bych ho brala jako kamaráda, ale on se nikdy nebavil se mnou. Promiň, Ryane, ale jinak bych to nikdy nebrala," vysvětlovala Barry.
"CO? NE! Prosím, Barry, dej mi šanci! Já tě mám moc rád a ty to víš...," řekl Ryan.
"Promiň, Ryane, ale já bych tě mohla mít ráda jako kamaráda. Ale víc jsem nechtěla... Když jsme spolu bydleli v New Barku, tak ty jsi mi nikdy neřekl ani slovo! Vždycky si na mě začal divně zírat a pak si odešel pryč!" pokračovala Barry.
"To znamená, že mě posíláš do háje?!"
"Ne, tohle jsem nemyslela. Ale tvoje už prostě být nemůžu. Mám ráda Andrease... promiň."
"Můžeme být kamarádi, ale když ty máš pořád takovouhle představu, tak je to pak těžký. Až se vzpamatuješ, dej mi vědět."
"COŽE??? NE, PROSÍM!!" vykřikl Ryan.
"Jaký prosím? Já už svoje řekla," řekla mu na to Barbara. Andreas, Kris, Candice ani Stephanie neřekli ani slovo (Andreas mezitím vrátil Charmeleona zpět).
***
"Víš co? Já jdu, Conolly. Tohle odmítám poslouchat. Jsi totální magor, víš to?" řekl Andreas a odešel.
"Já nemůžu uvěřit vlastním očím! Co to proboha děláš? Copak si myslíš, že se Barbara slituje nad tím, že tady budeš dělat chudáčka? Ne!" vychrlila Kris.
"Já si fakt nemohl pomoct! Já ní miluju a chci aby mě ona milovala taky."
"Hele, víš co? Už mě ty tvoje stupidní řečičky přestávají bavit! Pořád mi vykládáš jak tu holku miluješ! Ale ona tebe ne! Kdy to ten tvůj mozeček konečně pochopí?!"
"Chceš mi říct, že jsem blázen?"
"Pokud chceš slyšet pravdu… tak z tohohle ohledu ano! A s takovými lidmi nechci mít nic společnýho…"
"Chceš říct, že…"
"JO, to chci! Až si to všechno v hlavě srovnáš a budeš zase ten Ryan Conolly, kterého jsem poznala v Petalburgských lesících, tak mi dej vědět!" řekla naštvaně, ale i trochu smutně Kris.
"Kris! Přece mě neopustíš!" prosil Ryan.
"Tohle prostě nejde! Pořád jenom Barry, Barry a zase jenom Barry! Myslíš si, že na světě je jenom Barry a ty? Jsi sobecký, víš to? Fňukáš kvůli jedný holce a říkáš, že takovouhle smůlu budeš mít pořád! Takovýhle blbý řečičky mám vážně ráda!"
"Kris! Prosím neodcházej! Nechci být sám a…"
"To mě nezajímá. Naše přátelství si pěkně podělal tím, že si mě a Candie otravoval s Barry, přitom já od začátku věděla, že ta holka o tebe prostě nestojí!" řekla Kris, "takže je mi líto, ale naše cesty se dělí. Nevím jestli napořád, ale spolu jít nemůžeme…"
"Kris! Prosím! Dej…"
"NE! Já se o sebe umím postarat! Když jsme se rozdělili u Rusturfského tunelu, taky jsem putovala chvíli sama! Takže já odcházím! Stephanie, půjdeš se mnou?"
"Klidně. Jsem z toho trochu vedle, ale počítej se mnou!" odpověděla Stephanie.
"A co ty, Candie? Půjdeš s námi?" zeptala se Kris.
"No, tak jo… aspoň na chvíli!" souhlasila Candice.
"A zapomněly jste na mě!" ozval se Ryan.
"Na nikoho jsem nezapomněla. Ty už můj kamarád nejsi, nebo aspoň na nějakou dobu nebudeš. Měj se. Zatím," řekla Kris a společně se Stephanie a Candice odešla.
"Kris, ne! Prosím nedělej to! NE!" snažil se jí Ryan zastavit. Ta ale jen mávla rukou.
"Grovyle?" zeptal se Grovyle, když uviděl, jak Kris a Candice odcházejí.
"Promiň, Grovyle. Tvůj trenér si musí nejprve udělat pořádek v hlavě! Pak nás zase uvidíš. Měj se, Grovyle!" rozloučila se Kris s Grovylem.
"Gro?" řekl Grovyle a podíval se na Ryana. Mělo to znamenat asi: "To jí necháš klidně jít?"
"Asi budu muset, Grovyle…," odpověděl mu trenér a oči mu zaplnily slzy.

24 - Ryanova a Damionova zkouška ohněm

27. ledna 2013 v 11:36 | Dark Absol |  Ryanovo dobrodružství - Tajemství Hoennu
Od slavnostní půlnoci už uplynulo dobrých devět hodin. Ryan zrovna seděl v Pokécentru a dopřával si snídani - sladké pečivo s kakaem. Taky si četl noviny, Hoennský zpravodaj, což byl přední tisk v Hoennu. Cedrick se svou francouzskou přítelkyní Monique už odešel na další cestu.
"Tak ty se chystáš na Stadion? Měl by být už otevřený, ne?" ptala se Kris.
"Máš pravdu! Jenom by mě zajímalo, co mě tu na Stadionu čeká. Hned po snídani vyrazíme," ubezpečil svou kamarádku Ryan. "A kde je Damion?" zeptala se ještě Kris.
"Vidíš, to vůbec nevím! Asi se naše cesty zase rozejdou, vždyť je taky trenér." Kris kývla. Za chvíli přišla Gabrielle, stejně krásná jako předtím - dlouhé blond vlasy měla krásně upravené, na sobě černou halenku, bílé tříčtvrteční kalhoty a stříbrné sandály s vysokými podpatky. "Salut," ozvala se. "Nevitěli jsste někde Damiona?" Ryan pokrčil rameny. "Taky bych to rád věděl."
"Mluvil tu někdo o mně?" zeptal se někdo. Byl to Damion. Vypadalo to, že má buď už vyčištěné tričko, nebo úplně stejné, ale čisté.
"Á, tady jssi!" zaradovala se Gabrielle a dala Damionovi pusu. "Ta cafétéria platí?" zeptal se.
"To víš, že platí!" ubezpečil jí Damion. "Dáme si něco dobrého k pití a popovídáme si, ano?"
"Gabrielle ti dává soukromé lekce frániny?" zeptal se Damiona Ryan.
"No… hehehe… možná…," zasmál se Damion a začervenal se. Ryan sice hned tušil, že jde o něco víc, než jen lekce cizího jazyka.
"Tak si to užij."
"Určitě," usmál se Damion, vzal Gabrielle za ruku a odešel.
Když Damion odešel, zeptala se zvědavě Kris v očekávání, že se něco dozví: "Oni spolu chodí?" Ryan ale pokrčil rameny. "Možná, nebo se k tomu chystají. Ach jo...," povzdechl si Ryan.
"Ale no tak. Víš co? Zlepši si náladu zápasem o odznak!" navrhla Candice.
"A jo! Máš pravdu! Zápas!" vykřikl Ryan. Pak dojedl poslední kousek svého šátečku s tvarohem a vyrazil.
***
Stadion byl na jižní straně města a vypadal jako velký, obyčejný dům. Ryan zaklepal na vrata. "Ano? Hned jsem tam!" ozvalo se dívčím hlasem. Za chvíli vrata otevřela nějaká dívka. Měla dlouhé červené vlasy, v týlu stažené, takže její účes připomínal tvar motýlích křídel a měla červenohnědé oči. Měla na sobě krátké černé tričko se znakem plamene a džíny, které měla sepnuté červeným opaskem. "Ahoj! Ty jsi nový vyzyvatel?" zeptala se. Ryan přikývl.
"Akorát tu nikde nevidím trenéra Stadionu," podotkl.
"Trenér Stadionu? To jsem já," řekla dívka. Ryan vytřeštil oči. Té dívce mohlo být tak kolem sedmnácti a už je trenérem Stadionu? Zatím tolik trenérů neviděl, ale pak usoudil, že věk není pro vedení Stadionu rozhodující. "Tak pojďte dovnitř!"
Na dvoře domu bylo zápasiště - plocha s obyčejným povrchem a vyznačenými bílými čarami. Nic zvláštního. "Jak se bude zápasit?" zeptal se Ryan.
"Tři na tři bez časového omezení. A ještě nám chybí rozhodčí!" vysvětlovala Flannery, "nechcete si zatím dát čaj? Než se děda vrátí?"
"Tvůj děda je rozhodčí?" podivila se Kris.
"Ano, je! Jenom teď šel něco nakoupit, tak musíte počkat. Pojďte, zvu vás dovnitř!" řekla Flannery.
***
Damion a Gabrielle prohledali skoro celé Lávové město, ale nakonec našli malou kavárnu. Damion šel strašně pomalu a třásl se, jako by byl nemocný. "Damione? Nejsi malade?" zeptala se s obavami dívka, "že se tak tršeseš," dodala.
"N-ne… já jsem v pohodě," kývnul Damion. Ve skutečnosti mu nic nebylo, jenom byl zamilovaný až po uši. To dával najevo svou barvou, byl pořád rudý a myslel na půlnoc, kdy dostal od Gabrielle tu nejlepší věc z lásky která může být. Gabrielle to zase tolik neprožívala, byla úplně v pohodě na rozdíl od Damiona.
"Besva! Mají tu sahrátku! Můšeme si sednout venku!" zaradovala se Gabrielle. Pak si sedla na jednu z židlí. "Saršídíš to?"
"Snad jo… počkej tady," usmál se Damion a šel dovnitř do kavárny něco koupit.
***
"Zápas mezi trenérkou Stadionu Flannery a vyzyvatelem Ryanem Conollym z Littlerootu! Každá strana použije tři Pokémony, bez časového omezení. Pouze vyzyvateli je dovoleno Pokémony měnit. Tak začněte!" řekl stařík, který se jmenoval Moore a byl Flanneryin dědeček.
"Jdeme na to! Meg, do boje!"
"Lotade, bojuj!"
Oba soupeři už byli připraveni na zápas. Proti Lotadovi stál Pokémon, který se podobal ohnivému slimákovi. "-SLUGMA, LÁVOVÝ POKÉMON. TENTO POKÉMON NIKDY NESPÍ A MUSÍ SE POŘÁD POHYBOVAT. KDYŽ BY SE NEPOHYBOVAL, TAK BY MAGMA, KTERÉ TVOŘÍ JEHO TĚLO, ZTVRDLO-" řekl svůj názor Pokédex.
"Tak tohle bude těžké. Ryanův Lotad je z poloviny travní…," zamumlala Candice, která spolu s Kris seděla na lavičce u středové čáry.
"Meg, plamenomet!"
"Lotade, rychle vodní dělo!"
Zápas probíhal úplně přesně podle pravidla - voda hasí oheň. Slugmu vodní dělo zasáhlo kompletně a začalo se z něj kouřit.
"Ne! Meg, zkusíme něco jiného. Kouřový útok!"
"Lotade! Dávej si pozor, může se stát cokoli…," zamumlal Ryan. Slugma ze sebe dostal ohromné množství tmavozeleného kouře a nebylo vidět vůbec nic.
"Lotade, ještě jednou vodní dělo!" ozval se Ryan i přesto, že přes kouř neviděl. Lotadovy zrakové schopnosti byly také omezené, ale přece jen se strefil přímo do Slugmy. Když kouř ustal, tak se ze Slugmy kouřilo ještě víc. "Ale ne! Vrať se!" řekla Flannery a odvolala ohnivého slimáka do ballu.
"Co to děláš?! To je proti pravidlům, ne?" rozkřikl se Ryan.
"To není," ohradila se Flannery, "kdyby tvůj Lotad pokračoval… tak by mohla Meg úplně ztvrdnout! První kolo jsi vyhrál," usmála se.
"Trenérka Stadionu odvolala svého Pokémona z vážných důvodů! V prvním kole vítězí Lotad!" oznámil Moore.
***
"Víš, Damione… mě prršíjdeš rrozně fajn," řekla Gabrielle.
"V-vážně?" podivil se Damion a usrkl ze své skleničky. Pak se zamyslel. "Ty jsi trenérka? Ryan, říkal že jo!"
"Oui, to jssem. Ale teď bych se vsdala svých odsnaků jenom kvůli tobě!" řekla Gabrielle, sundala si brýle a vzala si kontaktní čočky. Pouzdro s brýlemi nechala položené na stole. Damion zrudl.
"Ale, ale, ale! Kdo je to?" ozval se klučičí hlas. A v něm Gabrielle poznala Luka Darklightera. "Nemůžu si udělat pár fotek?" zeptal se.
"A jako proč?" zeptal se Damion.
"Tak se podívej! Není to náhodou nějaká známá zpěvačka? Můžu snímeček? Nebo aspoň autogram?" ušklíbl se Luke.
"Soše?" zeptala se Gabrielle.
"Ty… ty… jsi… Francouzka? Já myslel, že jsi… nějaká zpěvačka… Znovu se setkáváme! Tentokrát ti už nepomůže ten bělovlasej frajer!" zasmál se.
"Nech ji být!" ozval se Damion.
"COŽE?" rozesmál se Luke. "Francouzko, tenhle blonďák je tvůj kluk? Proč jsi mu to ještě neřekla?"
"A co?" zeptal se Damion.
"Přece Je t' adore nebo Je t' aime, " odpověděl Luke.
"A to znamená co?" zeptal se zvědavě Damion, který neměl žádné znalosti francouzštiny.
"Přece Miluju tě," odvětil mu Luke. Damion zrudl.
"Tak co? Jak dlouho už spolu chodíte? Už ti dala francouzskou specialitu?" V Damionovi se začala vařit krev.
"TAK A DOST!" vykřikl a popadl toho kluka, "necháš ji být, jasný?"
"A co když ne? Víš co? Sklapni. A věnuj se svý francouzský holce!"
Damion to už nevydržel a vrhnul se na něj. Luke se bránil a co víc, sebral Gabriellino pouzdro ze stolu a hodil ho po Damionovi. Ten se mu vyhnul a ozval se praskavý zvuk. Gabrielle pouzdro otevřela a bylo v něm jenom spousta střepů. "Neboj se Gabri! Já to zařídím! Koupím ti nové, pokud budeš chtít," usmál se na dívku. Pak se obrátil zpátky na Luka. "Nech tu holku na pokoji, jasný? Je pod mou ochranou! Zmiz!"
"J-jasně. Au revoir," ušklíbl se Luke a odešel.
Gabrielle pořád seděla na jedné z plastových židlí, co byly na zahrádce a zírala na Damiona. "Dami… Dami… Damione…," zašeptala.
"Ano? Říkal jsem ti, že s brýlemi si nemusíš dělat starosti. Koupím ti nové," usmál se Damion.
"Non. To ne… já budu nosit čočky, mě to nevadí… Ale…"
"Ale co?"
"Je t' aime," zašeptala dívka.
"Opravdu? Já tebe taky… Můžeme se vydat na cestu společně!" řekl Damion a políbil jí.
***
"Magcargo není schopen pokračovat! Vítězem je Cyndaquil!" oznámil Moore a mávl červeným praporkem. Ryan už vedl 2:0. Stačilo mu porazit jediného Pokémona… a čtvrtý odznak Hoennské ligy měl v kapse.
"Magu, vrať se. Dělal jsi, co jsi mohl," řekla Flannery a vrátila poraženého ohnivého hlemýždě Magcarga. "Dobře. Dokázal si porazit dva Pokémony ze tří," usmála se, "ale na třetího nemáš! Torkoale, do boje!" Z hozeného Pokéballu vyskočil Pokémon podobný želvě. Byl oranžový, oči měl stále zavřené a jeho krunýř připomínal malou sopku. Ryan dostal pocit, že ho už někde viděl.
"Cyndaquile, vrať se! Volím si Taillowa!" provedl Ryan změnu Pokémonů v boji. Ptačí Pokémon byl evidentně plný energie a připraven zasáhnout. Ale to přinášelo pro Ryana nevýhodu, nemohl použít své ostatní Pokémony, Grovyla a Electrika. Kdyby to udělal byl by okamžitě diskvalifikován.
"Co myslíš, má Taillow proti Torkoalovi šanci?" zeptala se Kris.
"Možná ano, možná ne. Taillowové mají až neuvěřitelnou odvahu na svou velikost… proto je těžké je porazit. Bude to určitě zajímavé," odvětila Candice.
"Tak jdeme na to! Torkoale, Kouřový útok!" nařídila Flannery. Torkoal ze svých nozder a "sopky" vypustil hustý černý kouř.
"Taillowe, odvaň..."
"Rozpálení!"
Ještě než stačil Taillow mávnout křídly a odvanout kouř, tak Torkoal vypustil silný plamen. A hned jak kouř zmizel, tak byl Taillow na odpis. Ryan stál na svém místě, měl ruce zatnuté v pěst a doufal v zázrak. Taillowové měli totiž velkou kuráž. Ale nic se nestalo.
"Taillow není schopen pokračovat! Vítězem je Torkoal!" oznámil Moore a mávnul zeleným praporkem. Ryan zklamaně odvolal Taillowa.
"Lotade! Volím tebe!" Na zápasišti stál proti Torkoalovi Lotad.
"Vodní dělo!"
"Rozpálení!"
Torkoal udělal to samé jako předtím, vychrlil spoustu ohně, ale Lotad se výborně ubránil. Sice Torkoala nezasáhl, ale aspoň zpomalil.
"Ne! Rozpal se znovu!"
"Lotade, pozor! Vyskoč a vodní dělo!"
Lotad vyskočil a začal chrlit vodu. Jenže byl ve vzduchu zasažen. Ryan si už myslel, že je stav zápasu vyrovnaný, ale Lotad byl stále v schopen pokračovat.
"Jak to? Dokonči to! Rozp…"
"Lotade, Vodní dělo!"
Toto se opakovalo znovu. Oba Pokémoni zasáhli toho druhého.
"Tohle nemá cenu. Kouřový útok!" Celé zápasiště bylo opět pokryté hustým černým kouřem.
"Sražení!" Torkoal skočil přímo do kouře a doslova "vyhodil" Lotada ze zakouřené oblasti.
"Lotad není schopen pokračovat! Vítězem je Torkoal!" oznámil Moore. Ryanovi už zbýval jen Cyndaquil. Nevěděl že mu Flannery nahrává k vítězství…
"Cyndaquile!" zvolal a hodil poslední Pokéball.
"Tohle vítězství bude moje," zasmála se Flannery. "Torkoale, zahaj to Kouřovým útokem a zakonči to Rozpálením!"
"Cyndy, musíš se rychle…" řekl Pokémonovi Ryan ale jako odpověď Cyndaquilova záda začala hořet. "Perfektní," zamumlal Ryan," "nárazový útok!" Kouř opět pokryl zápasiště a Cyndaquil do něj skočil. Když kouř zmizel, byl Torkoal dost oslaben a Cyndaquil úplně v pořádku.
"Rozpálení!"
"Cyndaquile, skoč a nárazový útok!"
Torkoalův plamenomet byl ale velice slabý a želví Pokémon to opět schytal.
"To je ono! Jen tak dál!" tleskala Candice Ryanovi.
"Proč?" zeptala se Kris.
"Pokud je útok Rozpálení použit několikrát za sebou, tak ztrácí na síle. Nejsilnější je napoprvé, ale pak je slabší a slabší. Flannery dělá velkou chybu."
"Rozp…"
"Cyndaquile, vyhýbej se!"
Torkoalův plamen byl ale velice slabý a ani se nedostal k Cyndaquilovi dost blízko. Proč jsem mu nepřikázal zaútočit, pomyslel si Ryan.
"Takže Rozpálení už nefunguje? Torkoale, Plamenomet!"
"Cyndy, pozor! Rychlý útok!"
Torkoal zase vychrlil proud plamenů, ale narozdíl od Rozpálení byl už stálý. Cyndaquil pobíhal po zápasišti jako pomatený, ale soupeř ho nezasáhl. A pak……… BUM. Z rozběhu do Torkoala vrazil Cyndaquil.
"Ještě nárazový útok!" řekl Cyndaquilovi Ryan. Ten do Torkoala vrazil, aby vyletěl do vzduchu. Když spadl, bylo jasno o vítězi.
"Torkoal není schopen pokrčovat! Konečným vítězem je vyzyvatel ze zeleného pole Ryan Conolly!" odmávl Moore. Ryan se stal vítězem.
"Torkoale, vrať se. No, zdá se, že tu máme vítěze… asi bych ti měla předat tohle," zamumlala Flannery a vrátila Torkoala. Pak zalovila v kapse. "Tady ti předávám Tepelný odznak!" řekla a stiskla Ryanovu ruku.
"Díky, Flannery! Měj se!" rozloučil se Ryan a společně s Kris a Candice se vydal ven ze Stadionu.
***
"Ryane!" volal na trenéra někdo. Byl to Damion. "Tak co Stadion?" zeptal se.
"Ale dobrý. Získal jsem Tepelný odznak! A co ty? Naučil ses něco francouzsky?" pousmál se Ryan. Damion zrudl.
"Ještě nic……"
"To nevadí. Já vím, že jí máš rád. Že jo, Gabri?" Gabrielle se začervenala.
"No… trrošku," usmála se.
"Vždyť já vás nechci vyslýchat. Jenom jsem se chtěl rozloučit," řekl Ryan.
"Tak se mějte!" ozvala se Kris.
"Zatím ahoj," řekla Candice.
"Vy se taky mějte. Ahoj!" rozloučil se Damion a společně s Gabrielle odešel. Ale stále zůstal Ryanův kamarád, i přesto, že byl zamilován do jeho sestřenice.

23 - Nový rok v Lávovém městě

23. ledna 2013 v 19:49 | Dark Absol |  Ryanovo dobrodružství - Tajemství Hoennu
"Kde jsou tak dlouho?" ptala se Kris. Spolu s Candice už byla v Lávovém městě. Teď seděla v Pokécentru a vyhlížela Ryana s Gabriellou. Ale pořád nikdo nešel. "Asi už dnes nepřijdou," povzdychla si.
"A proč ne? Museli ještě projít tím průsmykem, tak proto jim to tak trvá!" vysvětlovala Candice.
"Snad máš pravdu."
***
"Konečně! Už jsme prošli tím hrozným průsmykem!" oddechl si Ryan. Pak vytáhl PokéNav. Hodinky ukazovaly čas 21:14. Také už byla slušná tma. "Gabri, jsi v pořádku?" zeptal se.
"No, jsem v pošátku," odpověděla Gabriele.
"To je dobře," oddechl si Ryan, protože musel docela často své sestřenici pomáhat, pořád zakopávala a padala jako přezrálá švestka. Klikatý průsmyk nebyl pro boty s podpatky. "Tak honem do Lávového města!"
***
Když došli do města, tak se Ryan hned podíval po Stadionu.
"Rrájene, nech to na demain, oui?" řekla Gabrielle.
"Tak běž napřed do Střediska!" řekl jí Ryan. Pak zašeptal: "Aspoň si Kris nebude dělat starosti." Došel ke Stadionu Lávového města. Nedivil se, že je zamčeno, vždyť byl večer a Stadiony nefungují nonstop. Ale jeho upoutalo něco jiného. Na cedulce s označením Stadionu byl přilepený nějaký papír. Stálo tam úhledným rukopisem:
POSLEDNÍ DEN V ROCE STADION UZAVŘEN, DĚKUJI FLANNERY.
Ale ne, tak to abych si počkal, pomyslel si Ryan a odešel do Pokécentra.
***
"Ryane! Konečně! Já se o tebe bála!" vykřikla Kris a objala Ryana. Gabrielle vyprskla smíchy, ale hned utichla a začala něco brebentit Candice ve francouzštině.
"Ale no tak, nic mi není, můžeš být v klidu," odpověděl jí Ryan.
"Co se tam nahoře stalo, když jsme odešly?"
"Objevil se tam nějakej otrapa. A vypadalo to, že mou sestřenku šikanoval. Smál se jejímu přízvuku, chápete to?"
"No, to je teda hrozný!" podotkla Candice.
"Jo a zítra se žádný zápas nekoná," usmál se Ryan.
"Jak to?"
"Protože je zítra Stadion uzavřený."
"Aha," kývla Candice. Mezitím k nim přišla sestra Joy. "Můžu se zeptat, není tu Kristen Doyleová? Nebo neznáte jí?"
"Já jsem Kristen Doyleová," ozvala se Kris, "co se děje?"
"Mám tu pro tebe vzkaz," odpověděla Joy a předala Kris nějakou obálku. Kris. Ta jí otevřela. A na papíru který byl uvnitř bylo napsáno drobným písmem: KRIS, VĚDĚLA JSEM, ŽE SEM DORAZÍŠ. TAK MI ZAVOLEJ A PODĚL SE O SVOJE ZÁŽITKY! M. M. D.
"Co? Kdo je M. M. D.? Není to nějaká past?" zeptal se Ryan a zíral na ty podivné iniciály.
"Ne! To jsou iniciály mojí mámy, jmenuje se Maria-Magdaléne Doyleová," odpověděla Kris a přešla k telefonu. Vyťukala číslo a na obrazovce se objevila hnědovlasá žena, docela podobná Kris, akorát že vlasy měla nakrátko ostříhané.
"Ahoj, mami!" začala Kris.
"Ahoj, Kris! Tak se k tobě dostal můj vzkaz! Jak se máš?"
"Docela dobře!"
"Víš, že jsem viděla všechny tvoje soutěže?" podotkla Mary.
"V-vážně?" podivila se Kris.
"To víš, že jo! A všechny si je nahrávám, aby sis je mohla pustit!" odpověděla Mary. Kris neřekla ani slovo.
"Jé! To je váážně úžasný! Díky!" řekla po chvíli Kris.
"A co jinak? Jak jde cesta?"
"No dobře…"
"A kdo je tamhleten bělovlasý mladík? Nová známost?" zeptala se Mary. Kris zrudla. "Ne… to je Ryan, můj kamarád a trenér," dostala ze sebe.
"Tak já už se nebudu ptát. Hodně štěstí na dalších soutěžích. A dobrou noc!"
"Dobrou, mami," odpověděla Kris a obraz zmizel. Pak se podívala na hodiny. Ukazovaly tři čtvrtě na deset. Ostatní už si vypůjčili pokoj a šli spát. Kris se také už odebrala do postele.
***
"Ryane! Vstávej! Už je ráno!" zvolala Candice. "Kris, taky už vstávej!"
"Co se děje? Proč nás budíš, Candie?" ptal se rozespalý Ryan.
"Protože vám chce Gabrielle někoho představit!" odpověděla Candice a někam odešla. Když byli už oblečení přišla do pokoje Candice a Gabrielle.
"Tak můšeme?" zeptala se Gabrielle. Vypadalo to, jako by jim chtěla ukázat někoho děsně důležitého, jako politika, zpěváka nebo sportovce.
"Tak jo! Jdeme, Gabrielle!" řekl Ryan.
"D'accord!" přikývla Gabrielle.
***
Když sešli dolů, tak Ryan a Kris následovali Gabrielle a Candice. Ani si toho nevšimli, ale prošli kolem stolu u kterého seděl Damion a zrovna pil ze skleničky limonádu. Když se ohlédl, co se děje a uviděl Ryana s přáteli, tak upřel svoje oči na Gabrielle a vyprskl tu limonádu přímo na sebe. "To se vyčistí… ale ona je tak… tak…," zašeptal.
Gabrielle je odvedla k jednomu stolu. U něj seděla nějaká kudrnatá hnědovláska s klukem s tmavohnědými vlasy, kterého Ryan hned poznal.
"Hele, není to Cedric? Cedric Desjardins?" Kluk se otočil.
"Ryan Conolly! Co tady děláš?"
"Já se tu účastním Hoennské ligy! Co ty?"
"Já jsem totiž taky trenér. Takže jsme soupeři, koukám," odpověděl Cedric.
"A nechtěl by sis dát zápas?"
Cedric zakroutil hlavou. "Ne, to nepůjde. Včera jsem bojoval s Flanerry a moji Pokémoni jsou teď u sestry Joy…"
"Ach tak… A kdo je tohle?" zeptal se Ryan a ukázal na dívku, která seděla vedle Cedrika. Ta se zrovna bavila s Gabriellou ve francouzštině.
"To je Monique. Je to moje…," Cedric to slovo nedokázal ze sebe dostat.
"Přítelkyně? Holka?" napovídal Ryan. Cedric přikývl. "Vždyť to ale není nic špatného! Jsi určitě ten nejšťastnější kluk na světě, viď?"
"Určitě! Ale proč to říkáš tak, jako bys mi záviděl? Stalo se něco?" podivil se Cedric.
"Asi už se stalo. Budu mít asi osamělé srdce navěky," odpověděl mu Ryan.
"Jo? Ale to nevysvětluje, proč mi závidíš!" řekl Cedric. Ryan mu začal vyprávět o Barbaře a jeho neúspěchu. "Hmm… o tom Andreasovi jsem ještě neslyšel, ale pokud je pravda, co říkáš, tak se potom tý Barbaře divím… že s takovým klukem vůbec chodí! Já bych s ním nechodil, kdybych byl ona," řekl Cedric. "Počkej! Ještě jsem ti nepředstavil Monique! Nebo ona by se ti představila sama, že mám pravdu?" Jenže ta dívka někam zmizela.
Za chvíli ale přišla zpátky ke stolu. V rukou držela dvě lahve Kanto-coly. Ryan si jí teď mohl prohlédnout. Byla to hnědovláska s vlnitými vlasy po ramena a zelenýma očima. Na sobě měla pruhovaný pulovr s béžovými, světle modrými, černými, šedými a bílými vodorovnými pruhy, džíny a vysoké černé kozačky.
"To je hezké, že jsi přinesla něco k pití, ale mohl jsem ho přinést sám, ano?" řekl Cedric.
"Ale to nevadí," řekla a dala Cedrikovi pusu.
"Moni? Chtěl bych ti někoho představit," řekl Cedric dívce francouzsky. Ta se otočila. "Chceš, abych ti dělal překladatele? Vím že umíš trochu francouzsky, ale Monique jinak neumí. A já přece jenom umím francouzsky líp než ty," pošeptal Cedric Ryanovi.
"Tak radši jo. Vždyť třeba Kris neumí ani slovo," řekl Ryan a ukázal na Kris, která se snažila komunikovat s Gabriellou, "bude to tak lepší."
"To je můj kamarád Ryan Conolly. Je trenérem Pokémonů," představil Ryana Cedric.
"Těší mě. Jmenuji se Monique Blanchardová. Ty jsi Gabriellin bratranec, že?" řekla a stiskla Ryanovu ruku. Cedric mu její větu přetlumočil a Ryan přikývl.
"Oui," řekl Ryan, který si teď připadal jako hlupák, když mluvil s rodilou Francouzkou a neuměl dobře francouzsky. Gabrielle byla taky Francouzka, ale poloviční, protože měla jen francouzského otce. "Řekni jí, co jsem ti říkal o Barbaře, ano?" otočil se na Cedrika. Ten přikývl a začal vykládat něco ve francouzštině. Ryan se mezitím rozhlédl okolo. Gabrielle někam odešla.
***
"Co konec roku? Kde budete slavit?"
"No stadion je zavřený, tak budu muset počkat do zítra, bude otevřený až příští rok," usmál se Ryan.
"Tak to abychom koupili nějaké občerstvení navíc?" podotkl Cedric. Ryan souhlasil a vydal se s ním něco nakoupit. Kris, Candice a Monique šly s nimi, ale Gabrielle byla pořád pryč.
***
Bylo už 23:00 a poslední hodina roku 2008 v Pokésvětě právě přišla. Ryan se svými přáteli spolu s Cedrikem a Monique seděli v Pokécentru, povídali si a dobře se bavili (nemluvě o Cedrikovi, který musel dělat ostatním tlumočníka). Každý měl skleničku Kanto-coly, na stole byly také brambůrky, oříšky, tyčinky a chlebíčky, které dělala Candice s pomocí Kris a Monique. Ale Gabrielle nebyla nikde. Najednou si na ní Ryan vzpomněl. "Hele, neviděli jste někde Gabrielle?" Všichni ale pokrčili rameny.
"Ahoj Ryane! Co se to tu děje? Můžu si přisednout?" zeptal se někdo. Byl to Damion.
"Ale jistě že jo!" řekl mu Ryan. Najednou si všiml skvrny na jeho pruhovaném tričku. "Damione, co se stalo?"
"Nic. Jen taková malá nehoda," odpověděl mu Damion a snažil se skvrnu nějak vyčistit.
***
Bylo už 23:45 a Gabrielle pořád nikde. Ryan už si začal dělat starosti kde je. Když vtom přišla ke stolu nějaká hezká blonďatá dívka. Na sobě měla černou halenku a bílé tříčtvrteční kalhoty, na nohou měla sandály s vysokými podpatky stříbrné barvy. Damion úplně zrudl a málem upustil skleničku, kterou držel v ruce. "Kdo jsi? Chceš se k nám přidat? Byla tu moje sestřenice, ale ta někam odešla. Nechceš si s námi připít na nový rok?" zeptal se jí Ryan. Dívka na něj upřela oči.
"Rrájene, to jssem ale já," odpověděla známým hlasem.
"Já tě ale neznám!"
"Ale Rrájene? Ty mě váššně nepossnáváš?" zeptala se. Ryan zavrtěl hlavou.
"Já bych si zkusila tipnout!" ozvala se Kris jako v nějaké soutěži. "Ty jsi… Gabrielle?" zeptala se. Dívka nasadila v obličeji takový divný výraz a pak kývla.
"Gabri? Já jsem tě vůbec nepoznal, promiň. Moc ti to sluší! Tak proto si byla takovou dobu pryč!" řekl Ryan.
"Jak jsi to udělala? Vypadá to jako by tě někdo proměnil kouzlem!" usmála se Candice.
"No… šádné charme to nebylo! Jenom jsem poušila hržeben a prževlékla jsem se," odpověděla Gabrielle.
"A použila jsi i čočky, jo?" zeptala se Kris. Myslela samozřejmě kontaktní čočky. Gabrielle přikývla. "Ty taky!"
"Tak, měli bychom si dát novoroční přípitek, ne?" navrhl Cedric. "Máš naprostou pravdu!" souhlasil Ryan a podíval se na hodiny. Ukazovaly 23:57. "Tak ať je…," začal, ale pak se zastavil, protože se podíval na Damiona. Ten byl úplně rudý a pořád zíral na Gabriellu, která seděla vedle něj. "Země volá Damiona McQuara, ohlas se!" řekl s úsměvem Ryan.
"J-jasně. Vždyť já jsem tady…," zamumlal Damion. Cedric se usmál.
"Co je tu k smíchu?" zeptal se ho Ryan.
"K smíchu nic, ale vypadá to, že se tvůj kamarád zamiloval, podívej se!" odpověděl Cedric a pokynul hlavou směrem k Damionovi, který pořád koukal po Gabrielle.
"Asi máš pravdu. Má víc štěstí než já."
"Ale no tak, Ryane! Uvidíš, že taky budeš mít štěstí. Tak! Slavnostně připíjím na nový rok 2009! Kdo se ke mně přidá?" řekl Cedric.
"Já!" ozval se Ryan, hned po něm Kris a Candice.
"My taky!" ozvaly se dvojhlasně francouzsky Gabrielle a Monique. "A co Damion?" zeptala se Kris.
"J-jo… nezapomeňte na mě…," ozval se po chvíli Damion.
"Tak na nový rok!" řekl Cedric a "přiťukl" si s ostatními svou skleničkou Kanto-coly. Ostatní si také přiťukli. Až na Damiona a Gabrielle. "No tak, přece nebudete jediní, kdo si nepřiťukl, ne?" řekl Ryan.
"Má prravdu! Tak na ssdraví!" řekla Gabrielle.
"Dobře," odpověděl jí Damion a lehce ťuknul svou skleničkou.
***
Bylo už asi půl hodiny po půlnoci a Ryan si už šel lehnout. Vlastně všichni si (skoro) šli lehnout. Jen Gabrielle a Damion zůstali vzhůru.
"G-g-gabrielle…" zakoktal Damion. Blondýnka se na něj otočila. "Co nový rok? Těšíš se na něj?"
"No… moc jssem se netěšila. Sso ty?"
"Hm… taky ne," odvětil Damion. "Taky už tě nudí, že jsi sama?" Gabriellu ta otázka evidentně zaskočila. "Já nebyla poržád sama… ale teď už ssase jssem," řekla smutně. Asi pomyslela na kluka, se kterým kdysi chodila, ale už se s ním rozešla.
"Víš co? Chtěl bych tě pozvat dopoledne do nějaké kavárny na limonádu, šlo by to?" zeptal se Damion a začal se třást nervozitou.
"Oui! To není špatný nápad!" souhlasila Gabrielle.
"O-opravdu?" divil se Damion, celý rudý, se slzami štěstí v očích.
"Uršitě. Ale teď už bychom měli jít do couche, non?"
"Jestli to znamená do postele, tak to máš pravdu. Pojď!" souhlasil Damion a vzal dívku jemně za ruku.
Když šli po schodech nahoru, kde byly pokoje pro trenéry, tak je potkalo něco zajímavého. Gabrielle totiž asi špatně šlápla z málem zakopla. Ale naštěstí se tak nestalo, protože Damion jí chytil do náruče.
"Musíš si dávat pozor… když nosíš podpatky," usmál se na ní Damion.
"Merci, Damione… já nejssem s toho désenchantée, já… jssem assi amoureuse…," zašeptala.
"Cože? Já neumím francouzsky, promiň," omlouval se Damion.
"To nevadí. Já tě to nauším. A teď bych ti chtěla něsso dát. Tu nejhessší věc na Frranssii."
"Nejhezčí věc?" podivil se Damion.
"Oui, nejhessší věc," zašeptala Gabrielle a dala Damionovi francouzský polibek. Ten strašně zrudl, ale líbal jí taky. Teď si připadal jako nejšťastnější kluk na světě.