29 - Hořké i sladké vzpomínky

30. ledna 2013 v 16:50 | Dark Absol |  Ryanovo dobrodružství - Tajemství Hoennu
Bylo jedno obyčejné ráno na konci října. Sluníčko už téměř celé vylezlo nad malé město New Bark v Johtu. Tomuto městu se také říkalo "Město, kde vanou větry nových začátků", protože právě zde začínali trenéři svou cestu v Johtu, většinou výběrem svého nového startovního Pokémona. Právě zde se právě probudila třináctiletá dívka, Amanda Halliwellová. Nejdřív něco vzala na svém nočním stolku a pak vstala. Byla to hnědovláska s polodlouhými kudrnatými vlasy a krásnýma tmavomodrýma očima. Oblékla se, umyla se a pak šla dolů na snídani. Tam už na ní čekala její matka, Emily Halliwellová. Amanda měla ještě staršího brášku Justina, ale ten odešel někam za tréninkem Pokémonů jinam, asi do Hoennu. Amanda se posadila, vzala si něco k jídlu a usrkla ze svého hrnečku čaje.
"Co se děje, Amando? Vypadáš nějak smutně, nebo se mi to zdá?" zeptala se jí matka.
"Ale no… měla jsem sen. Byl dost podobný tomu, co se mi stalo v minulosti. U toho jsi ale nebyla a…," vysvětlovala dívka.
"Tak mi to můžeš vyprávět, pokud chceš!" navrhla jí maminka.
"Dobře."
***
Bylo chladný podzimní večer. Byl čtvrtek, 24. listopadu 2005. Jedna desetiletá holčička v New Barku právě prožívala nejhorší okamžiky svého života. Zítra měla přijít do školy, ostatně jako každý den, ale bála se, co jí bude zítra ve škole čekat. Třásla se, při pomyšlení, co se jí stane.
"Hele, Halliwellová, co to máš? Nějakej novej doplněk, nebo co? Hahaha!" ozval se jí v hlavě ledový smích jednoho kluka, který s ní chodil do třídy. Společně s ní do Earlovy Pokémoní akademie chodilo ještě několik stejně starých dětí. Například Ryan Conolly a Ash Gray. Pak ještě jeden kluk, Andreas Tarkin. Toho Amanda neměla vůbec ráda. O něm si právě myslela, že se jí bude posmívat nejvíc. Byl to vysoký kluk s světle blonďatými vlasy a šedýma očima.
"MAMI!" zavolala dolů. Za chvíli přišla její matka. "Co se děje?"
"Opravdu musím zítra do školy?" zeptala se Amanda s třesoucím hlasem.
"Jistě. Proč bys nemohla?"
"No, víš… Já… já se… um… bojím…že… ehehe… zítra………"
"Copak se děje? Co zítra?" ptala se jí maminka.
"No… že se mi budou… POSMÍVAT!" vyjekla Amanda poslední slovo a rozplakala se. Její o dva roky starší bráška Justin měl ale vlastní pokoj a měl zavřené dveře, takže mohl v klidu spát.
"No, tak neboj… mojí holčičce se nikdo posmívat nebude! Pokud ano, tak si to s ním vyřídím, neboj se!" ujistila jí Emily.
"D-dobře…," řekla Amanda, popotáhla nosem a otřela si slzy kapesníkem. Pak se vysmrkala a zavřela oči.
***
Další den, pátek 25. listopadu 2005. Bylo brzo ráno. Amanda otevřela oči, pak si vzala nějakou věc, kterou měla na stolku. Pak se oblékla a šla do koupelny. Umyla se a použila tu věc. Pak šla dolů. Justin už dojedl a chystal se odejít, že ani neviděl svojí sestřičku. Matka se na dívku otočila.
"Nevím, čeho ses tak bála… náhodou, sluší ti to!"
"V-vážně?" divila se Amanda.
"Vážně. To ses nekoukala do zrcadla?"
"Ne… Radši ne…"
"Tak se podívej!" řekla jí Emily a ukázala jí zrcadlo. Amanda se do něj podívala. Viděla v něm dívku s hnědými kudrnatými vlasy, tmavomodrýma očima a brýlemi s tenkými červenými obroučkami. Amanda polkla. Pak snědla něco k jídlu a šla do školy.
***
Když přišla do třídy, tak si sedla na svoje místo a zakryla si obličej.
"Ahoj, Amando! Copak se děje?" zeptal se jí chlapecký hlas z lavice před ní. Byl to kluk, který bydlel ve stejném městě jako ona. Jmenoval se Ryan Conolly. Amanda neodpověděla a snažila si zakrýt obličej knížkou.
"Ale no tak… mě se můžeš svěřit!" pokračoval ten hlas. Amanda poté ucítila jemné pohlazení po vlasech.
"Ale… Já… já…," dívka nemohla říct ani slovo. Jenže než stačil ten kluk něco říct, tak zazvonilo.
***
Celou hodinu měla Amanda štěstí, pokud by se to tak dalo nazvat. Měla pořád zakrytý obličej a vyučující si jí ani nevšiml. Ani v lavici vedle ní nikdo neseděl, protože její kamarádka Sue byla nemocná. O přestávce se na ní někdo otočil.
"Tak co se děje, Amando? Prosím… mě se můžeš svěřit, slibuju, že to nikomu neřeknu!" řekl ten kluk konejšivým hlasem.
"T-ty jsi Ryan, viď?" zeptala se ho Amanda, jako by ho neznala, přitom spolu bydleli ve stejném městě.
"Ano, to jsem. No tak… co tě trápí?"
"No… víš… tak já ti to ukážu…," řekla nejistě dívka.
"Ukaž."
"Ale slib mi, že se mi nebudeš smát… A bez legrace!"
"Slibuju! A pokud ne, tak se nechám poklovat od Fearowů, které tu na stadionu chovají," usmál se Ryan.
"D-dobře…," řekla Amanda a opatrně si začala odkrývat obličej.
"No, tak co se stalo?" zeptal se jí Ryan, když dala knížku z obličeje pryč.
"T-ty to nevidíš?"
"Co nevidím? Vypadáš fajn jako vždycky a…," řekl Ryan, jako by si nic zvláštního na kamarádce nevšiml.
"Ale… ale… já… podívej se na mě pořádně!" vykřikla Amanda vzlyky. Ryan si jí prohlédl ještě jednou, odzdola nahoru. A nespatřil nic zvláštního, teda až na… "Amando? Ty nosíš brýle? Promiň, že jsem si toho nevšiml. Já se ti smát nebudu. Pokud si pamatuju, tohle už vyšlo z módy, smát se někomu, že nosí brýle… to dělají malé děti," utěšoval dívku Ryan.
"Opravdu?"
"Opravdu. Vzpomínáš si na to před dvěma lety? Na Blaise McKinnona? Ten taky nosí brýle, ne? Ale máš pravdu, jemu se na začátku posmívali… jenže to nám bylo osm let…," řekl Ryan a ukázal na hnědovlasého kluka s brýlemi, který seděl vzadu.
"Děkuju ti, Ryane. Tobě na mě fakt zále…," řekla Amanda, ale nedokončila svou větu.
"A hele, Halliwellová! Copak, nosíš brejle? Ahahaha!" ozval se nějaký klučičí hlas. Patřil blonďatému chlapci s šedýma očima. Ryan vstal z místa.
"Sklapni, Tarkine! No a co? Jak by asi bylo tobě? Chováš se jako idiot. Dělá se mi z tebe špatně," řekl mu Ryan.
"Co prosím? To máš fakt. Ona za to nestojí. Ona za nic nestojí. Stejně jako ty, Conolly," pronesl chlapec.
"Hele, brýle může nosit každý! Chceš mi vyhrožovat, nebo co?" Ryan ho chytil za límec.
"Vyhrožovat? Takovýmu chudákovi? Ahaha! To bych si ani nedovolil," zasyčel Andreas. Ryan už neřekl nic a chystal se mu dát pěstí. Jenže ho minul a za chvíli přišel jejich učitel, pan Baker. "Co se to tady děje?" zeptal se rozčileně.
"To Conolly, pane učiteli. Vrhnul se na mě!" řekl Andreas a škodolibě se na Ryana usmál.
"To není pravda, pane! On se posmíval Amandě kvůli brýlím!" hájil se Ryan.
"Ne! On lže!"
"On lže!"
"DOST!" zakřičel pan Baker. "Ty, Ryane, půjdeš do ředitelny. O bitky ve třídách tu nestojíme. Jasné?"
"Ano, pane…," řekl Ryan a odešel ze třídy. Andreas se na něj usmál ještě jednou. Amanda polkla.
***
"Aha! To by ten první den, kdy jsi přišla do školy jiná, viď? O tom jsi mi nevyprávěla… Ten Ryan byl skutečně správný kluk. Ne jako ten tupec Andreas…," řekla Emily. "Ještě něco, s čím se mi chceš svěřit?" zeptala se své dcery.
"Ano. Pak jsem si vybavila událost před rokem. O těch trenérech a Rakeťácích… Ty jsi nebyla v tu dobu doma. Byla jsi na nákupu, teda aspoň myslím," řekla Amanda.
"Tak vyprávěj," řekla jí maminka.
***
Bylo krásné skoro letní dopoledne. Bylo 7. června 2007. Dnes přišel velký den. Z New Barku se měli vydat na cestu tři noví trenéři. Profesor Elm byl ve své laboratoři a studoval nějaké papíry, zatímco do laboratoře přišel jeden z jeho asistentů. Byl to skoro dvanáctiletý, bělovlasý kluk s ledově modrýma očima. Tedy, on nebyl asistentem profesora doopravdy, spíš mu dobrovolně pomáhal.
"Už jsem tady, profesore!" ozval se.
"To jste vy, MacKenzie?" zeptal se ho profesor.
"Ne, pane. Jsem Ryan Conolly."
"Ach tak. No, dnes si mají přijít tři trenéři pro své startovní Pokémony, tak musíme být připravení!" řekl Elm a dále studoval své papíry.
"Jistě, pane. Já jim dám zatím něco k jídlu. Kdy vlastně mají přijít?" zeptal se profesora Ryan.
"Ve tři hodiny odpoledne, tak musíme být připravení!"
"To chápu, pane. Tak pojďte ven!" Ze tří ballů vylezli Pokémoni. Travní Chikorita, ohnivý Cyndaquil a vodní Totodile. Ryan jim přichystal misky a dal jim do nich potravu. Pokémoni začali jíst a Ryan je pozoroval. Za chvíli se dveře Elmovy laboratoře otevřely znovu. Vešla dlouhovlasá brunetka s jasnýma tmavomodrýma očima a brýlemi s tenkou červenou obroučkou.
"Dobrý den, profesore," pozdravila. "Ahoj, Ryane! Mám ti vyřídit, že oběd na tebe už čeká!"
"Opravdu? To ti děkuju, Amí," řekl Ryan. Amanda při tom oslovení zrudla jak rajské jablíčko. Ryan si toho nevšiml a vyrazil domů. Když už dorazil ke svým dveřím, tak se ohlédl na dívku. "Copak se děje?" zeptal se jí Ryan.
"Ale nic… jen jsem tě chtěla doprovodit," usmála se Amanda, pořád červená jak ředkvička, posunula si brýle a upravila vlasy.
"Aha. Neříkala jsi, že jsi teď doma sama? Pojď, zvu tě na oběd," řekl jí Ryan.
"Jé, d-díky," zajíkala se dívka. Ryan otevřel dveře. A stalo se něco, co opravdu nečekal. Uvnitř to bylo nějak vyzdobené a uvnitř už čekala Megan, Ryanova máma, jeho osmiletá sestřička Kathryn, jeho sestřenice Gabrielle a jeden z Ryanových nejlepších kamarádů, Ash Gray.
"Co se to tu…," Ryan to ale nedopověděl, protože se ozvalo: "VŠECHNO NEJLEPŠÍ, RYANE!" Na stole ležel dort a několik stuhou ovázaných krabic.
"Máš pršese narroseniny!" ozvala se Gabrielle. Ryan neřekl překvapením ani slovo.
"Mají pravdu! Dneska máš narozeniny!" řekla mu Amanda a pořád se podezřele upravovala.
"Opravdu?" nedokázal uvěřit Ryan.
"Opravdu. Tak pojď dovnitř a sfoukni svíčky!" řekla mu Megan.
***
Ryan už rozbalil všechny dárky a snědl dva kousky dortu, když se najednou ozval zvonek. "Jdu tam!" řekl Ash a šel otevřít. A všechny čekalo nemilé překvapení. Ve dveřích stál Andreas. A s ním tam byla nějaká blondýnka s brýlemi.
"Co tady děláš, Tarkine? Spletl sis barák, nebo co?" obořil se na něj Ryan.
"Takhle se vítá host? Chtěl bych vám představit Barbaru, právě se přistěhovala. Ukazuju jí město. Hej, Barry, na tyhle dva hňupy si dávej pozor!" řekl Andreas a zašklebil se.
"Mě připadají fajn!" řekla dívka.
"No, když myslíš… Sbohem, Conolly!" řekl Andreas a odešel. Ta dívka, Barbara, zůstala u Ryana v domě. S Ryanem se stalo něco divného. Také zrudl jako Amanda. Ta si pomyslela, že jí bude opětovat city, ale tomu tak nebylo. Místo toho civěl na tu blonďatou dívku a neřekl nic. Ta si potřásla rukou s každým a když přišla na řadu Amanda, tak po ní šlehla pohledem. Pak přišla k Ryanovi.
"Ahoj, jsem Barbara, ráda tě poznávám!" řekla a natáhla ruku.
"J-já… jsem… um… Ryan Bark z města New Conolly!" řekl jí Ryan. "On to trošku popletl," opravil ho Ash, "vlastně se jmenuje Ryan Conolly."
"Aha. Já jsem si to myslela…," řekla Barbara.
***
Za chvíli zase někdo vtrhnul ke Conollyům domů. Byl to nějaký chlápek se zelenými vlasy a v bílém plášti. Byl to Elmův asistent, MacKenzie. "Máme problémy! Potřebujeme vás!" řekl rozpačitě.
"Co se děje?" zeptal se ho Ryan.
"Startéři… byli ukradeni! Potřebujeme vaši pomoc!" řekl MacKenzie.
"Cože? Musíme honem do laboratoře!" řekl ráně Ryan. "Ashi, pojď se mnou!"
"A co já?" zeptala se ho Amanda.
"Promiň, ale mohlo by se ti něco stát… A já nechci, aby se ti něco stalo. Je mi to vážně líto, Amí," mrkl na ní Ryan a potom jí dal rychlou pusu na tvář. Amanda zrudla ještě víc, že nebylo poznat co je červenější. Její tvář, nebo obroučky jejích brýlí?
***
Dorazili do laboratoře. Tam rozpačitě pobíhal profesor Elm a zdálo se, že je tak zoufalý, že si něco mumlá pro sebe.
"Profesore, už jsme tady!" řekl MacKenzie.
"Ach ano… konečně," řekl Elm a otřel si své brýle hadříkem.
"Co se tu stalo, pane?" zeptal se profesora Ash.
"Vtrhli jsem nějací lidé v černém. Měli na prsou nějaký znak… takové R. Pak doslova čmajzli bally se startéry, zaplnili mou laboratoř kouřem a utekli…"
"Neslyšel jste jména, pane?" zeptal se Elma Ryan.
"Ano… něco jsem slyšel…… nějaká Cassidy a Huč. Neznáte je?"
"Bohužel ne. Ale nebudou daleko," řekl mu Ryan. "Nemáte nějakého ptačího Pokémona, který by je mohl sledovat?" zeptal se.
"MacKenzie… půjči jim nějaké bally, ano?" řekl Elm.
"Dobrá," kývl MacKenzie a za chvíli dal Ashovi s Ryanem jeden ball. Ryan hodil svůj a objevil se Pidgey. Z Ashového ballu vyletěl Spearow.
"Mohli byste zkusit nají nějaké lidi v černém? Nemohou být daleko!" poprosil je Ryan. Ptáčci se poté někam rozlétli. "Tak a teď už jen čekat," řekl Ash.
***
Za chvíli se ptáčci přihnali zpátky. "Co se stalo?" zeptal se Ryan. Pidgey zaštěbetal a pak se někam rozletěl. "Aha! Našli jste je? Výborně!" zaradoval se kluk.
Mezitím na jednom klidném místě na cestě která vedla z New Barku do vedlejšího Třešinkového města byli právě oni podezřelí lidé, pravděpodobně pachatelé. Nějaká dlouhovlasá blondýna a muž s krátkými tyrkysovými vlasy.
"Máš je?" zeptala se chlap.
"Jasně, že jo, Biffe!" odpověděla mu žena.
"Hele, já nejsem žádnej Biff! Pokud si pamatuješ, já jsem Butch, jo?" zvedl hlas.
"To máš jedno. Hlavně, že máme tyhle skvělý startéry! Hehehe!"
"Myslíš, že nám to stačí? Tři malí Pokémoni? Co když nás šéf s nima vykopne?"
"Buď v klidu, Patchi! Tyhle Pokémoni jsou extrémně vzácní a v přírodě je nenajdeš! Budeme řádně odměněni, uvidíš!"
"Vážně?"
"Jo, vážně, Chucku."
"Říkal jsem, že se jmenuju But…"
"Ššš! Mlč, nebo nás někdo najde!" snažila se utišit svého parťáka Cassidy. Jenže už bylo pozdě. Z křoví se vynořili dva dvanáctiletí kluci s ptačími Pokémony. Jeden měl Spearowa a druhý Pidgeyho. "Konečně jsme je našli!" zaradoval se jeden z nich, Ash Gray.
"Koho jste našli?" ptal se Butch.
"Ty zloděje startérů. Přímo tady!" zaradoval se Ryan.
"Co prosím?! Ukážeme vám, co jsme zač!" zasmál se Butch. Pak spustil s Cassidy nějakou říkanku.
Připravte se na problémy…
protože ty problémy jsme my!
My sešlem' na svět velkou zhoubu…
pryč s láskou, krásou, štěstím a touhou!
To ta nejhorší, jsou totiž zla…
co kdy vaši mysl ovládla!
Cassidy!
A taky Butch!
Zlí Rakeťáci jsou opět mezi vámi!
A uskuteční svoje podlé plány!
"Cassidy?"
"A Bzuč?" podivil se Ryan.
"Jakej Bzuč? Vy, pitomí smrkáči, máte v uších vatu, nebo co?! Jste vážně tak nahluchlý?" rozčiloval se Butch. Evidentně ho iritovalo, když někdo si dělal z jeho jména legraci.
"Kašlem na ně, mizíme!" řekla šeptem Cassidy.
"Jaký kašlem? Já ty pitomce zničim! Grr!"
"Nech toho, Butchi."
"Co? Tys mi řekla pravým jménem? Už bylo na čase… JAUVAJS!" zařval Butch. Do hlavy ho totiž začal klovat Spearow. Cassidy zase kloval Pidgey.
"Padáme odsud!" řekla Cassidy a popadla jeden ball. Jenže hodit ho nestačila. Odněkud přiletělo hejno Spearowů a začali Rakeťáky klovat. Ti už to nevydrželi a vzali nohy na ramena. Cassidy upustila nějaký váček. Ryan ho zatím prohlédl a ostatní Spearowové zmizeli. Byly v něm skutečně tři Pokébally. Hodil jeden, aby se přesvědčil, jestli není prázdný a objevil se Totodile. Výborně, pomyslel si Ryan a vrátil krokodýlka zpět do ballu.
"Bezva. Můžeme se vrátit domů. Ten Spearow nás zachránil, když zavolal své přátele. Můžeme mu jen děkovat," usmál se.
"To máš pravdu. Děkujeme ti, Spearowe!" řekl nadšeně Ash a ptáček něco zaštěbetal. Jenže pak tam vtrhl někdo, koho by Ryan, ani Ash nečekali. Byla to Amanda. A přiběhla k Ryanovi.
"Co se děje?" zeptal se.
"Nest…," dívka polkla, "nestalo se ti nic?"
"Říkal jsem, ať se o mě nebojíš. Vůbec nic mi není, Amí," usmál se na ní Ryan zářivým úsměvem. Amanda zrudla znovu.
"Tak to abychom šli domů, ne? Ti noví trenéři určitě přijdou každou chvíli!" řekl Ash.
"To máš pravdu," kývl Ryan a všichni tři odešli směrem k New Barku.
***
"Výborně! Opravdu výborně!" tleskal Elm, když se vrátili do laboratoře. "Vincent, Jimmy a Marina se už báli." Ukázal na dva kluky a dívku, kteří seděli u stolu a bavili se s Elmovým asistentem MacKenziem.
"To nic nebylo. To byste měli poděkovat svému Spearowovi, když zavolal své divoce žijící soukmenovce," vysvětloval mu Ryan.
"Opravdu? To je zajímavé… ještě jednou vám děkuji," řekl Elm. Ryan se s Ashem poté odebrali domů. Ke všemu ještě potkali Andrease.
"Ale, ale! Kdo je to? Banda blbounů, co?"
"Co prosím?" otočil se na něj Ryan.
"Nic… nic… jenom, že jste… Kde jste to vlastně byli?"
"Co je ti po tom, Tarkine? Ale pokud tě to tak zajímá, tak jsme získali zpět ukradené startéry od jakýchsi Rakeťáků. A kdyby nebylo našich Pokémonů…," řekl Ryan.
"Vašich Pokémonů? Ahahaha! Vždyť ty, Connoly, ty bys nedokázal trénovat ani slepou Rattatu bez ocasu!" chechtal se Andreas.
"Tak tohle si přehnal!" Ryan se k němu rozběhl a chystal se mu jednu vrazit. Ash ho ale odvrátil. "No tak… takovej tupec ti za to přece nestojí…," řekl Ryanovi.
"Asi máš pravdu," souhlasil s ním Ryan, šlehl po Andreasovi pohledem a odešel domů.
***
"Tak to je všechno…" řekla Amanda šeptem.
"Ach tak. Tyhle tvoje vzpomínky mi něco říkají…," řekla její maminka.
"Co ti říkaji?" Amanda vyvalila oči.
"Že jsi měla Ryana ráda, viď?" Amanda si sundala brýle a pak si dala hlavu mezi ruce, jako by brečela.
"Co se děje? Ty brečíš?"
"Ale… ale… ne… jenom… že… um… máš pravdu…"
"Aha. Jenže to si mu už říct nestihla, co?"
"Hm? Co tím myslíš, že jsem to nestihla?" divila se Amanda.
"Říct Ryanovi, co k němu cítíš. Teď je už pryč. Odjel do Hoennu, vzpomínáš?"
"Jako Justin… ach jo," povzdychla dívka.
"Tak se za ním vydej, začni trénovat Pokémony jako on!" navrhla jí Emily. "Pokud vím, tak lodě odplouvají z Olivínového města! Cestou tak můžeš získat čtyři odznaky Johtové ligy, jestli chceš!"
"V-vážně? Tak já… já… um… to teda zkusím," řekla nejistě dívka.
"Tohle nezní moc přesvědčivě!"
"No tak jo! Vydám se na cestu!" řekla Amanda přesvědčivěji. Pak si nasadila brýle a šla nahoru.
***
Od doby, co se Amanda vydala na cestu, už uplynulo pár měsíců. Od profesora Elma si vybrala ohnivého Cyndaquila, který tam zbyl jako poslední, chytila pár dalších Pokémonů a získala tři odznaky. V mysli měla kromě tréninku i její případné setkání s Ryanem, kdy chtěla konečně říct pravdu.
Zhruba ve stejnou dobu, míle daleko od ní, v Hoennu, odpočíval Ryan na jednom krásném místě zvaném Palmová laguna. Teď už putoval jenom s Candice. Katy putování omrzelo a Barbara se nabídla, že jí odvede domů.
"Candie? Jak daleko je to ještě do Petalburgu?" zeptal se.
"Do Petalburgu? Ty máš PokéNav, ve kterém je mapa a ne já!" usmála se dívka.
"Aha. Máš pravdu," souhlasil Ryan a vytáhl PokéNav. "Nejsme daleko od Palmového města. Odtud to není daleko do Rustbora, pak projdeme lesem a jsme na místě!"
"Ryane, co myslíš, že bude dál? Víš, myslím s Kris…," zamumlala Candice.
"Hm. Víš, možná mě city trošku svedly z cesty stát se Mistrem. Úplně jsem zapomněl na Pokémony, jenom mě to pálilo uvnitř a na všechno jsem zapomněl…," vysvětloval Ryan.
"To je správné! Máš celý život ještě před sebou, tak kvůli tomu nemusíš vyvádět!" usmála se Candice a pohladila svého Sneasela. Ryan se podíval na vodu a uviděl něco modrého, jak se tam hýbe. Za chvíli se to objevilo u břehu. Byla to skupina divných stvoření bez nohou. Vypadali podobně, ale někteří byli modří se zeleným bříškem a jiní růžoví s bílým bříškem. Modří měli na hlavě takové "rohy" (spíš to byly nějaké ploutve), zatímco růžoví měli na hlavě takový miskovitý útvar.
"No tohle! Shellosové! Co tu dělají? A jak to, že jsou to stejné formy, co se vyskytují v Sinnohu? To je neuvěřitelné!" divila se Candice. Ryan vytáhl svůj Pokédex. "-SHELLOS, MOŘSKÝ SLIMÁK. DÁVEJTE SI POZOR, POKUD SILNĚ ZMÁČKNETE JEHO KŘEHKÉ TĚLO, ZAČNE VYLUČOVAT PODIVNÝ RŮŽOVÝ SLIZ-" ozvalo se z něj.
"Takovéhle vzácné Pokémony jen tak nenajdu! Jednoho si chytím!" řekl Ryan.
"Cože?"
"A proč ne? Stejně nemám teď nikoho vodního!"
"Ale Ryane… máš u sebe šest Pokémonů a…"
"No a? Volím si Electrika!" Ryanův zelenožlutý elektrický Pokémon. "Rozežeň je elektrošokem! A pak se zaměř na támhletoho modrého!"
"Lektrajk!" souhlasil Pokémon. Poté vyslal elektrickou vlnu a Shellosové se rozprchli. Pak použil ještě jednu na jednoho modrého a ten omdlel dřív, než se stačil vrátit do vody k ostatním.
"Bezva příležitost! Pokéballe, leť!" Ryan hodil nástroj na chytání po Shellosovi. Ten byl vcucnutý a pak se ball začal kroutit. Ball se zakroutil jenom dvakrát a Shellos zmizel.
"Výborně! A další Pokémon je můj!" radoval se Ryan. Ball ale pak zmizel, z důvodu přebytku Pokémonů u Ryana. "Děkuji i tobě, Electriku, že jsi mi pomohl!"
"Ilektrájk!" řekl Electrike a nechal se od trenéra hladit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama