32 - Ryanova cesta pokračuje

1. února 2013 v 10:28 | Dark Absol |  Ryanovo dobrodružství - Tajemství Hoennu
Ryan se procházel po jedné krásné louce, okolo létali různí hmyzí Pokémoni a také tam byli i travní Pokémoni jako Sunflory, Bellossomové a další. Ryan společně s Grovylem nasávali vůni květinek, když vtom Ryan spatřil Kris. Vypadala přesně tak, jak ji znal, ale vyzařovala z ní nějaká "vyšší krása" nebo něco podobného.
"Kris? Co tady děláš? Tak rád tě vidím! I když nevím proč…," zašeptal.
"Já tebe taky, Ryane," usmála se dívka.
"Můžu jednu otázku?"
"Ale jistě, že můžeš!"
"Dobrá. Je tohle konec? Jsem……," Ryan polkl, "mrtvý?"
"Myslím, že nejsi. Tak otevři oči a přesvědč se sám!" řekla mu Kris.
"Otevřít oči?" podivil se Ryan. Pak to zkusil a konečně procitl. Zjistil, že není na žádné louce, ani Kris tam nebyla. Místo toho ležel na lůžku v nějakém nemocničním zařízení. Pak si najednou vzpomněl, co se vlastně stalo. Věděl, že se stala jedna věc, která měla jeho život poznamenat navěky. Pak si řekl, že si potřebuje něco zjistit. Posadil se, zdvihl levou ruku a pořádně si jí prohlédl. Věděl, že je to jediná, kterou má. Pak udělal totéž s pravou. Čekalo ho velké překvapení, vypadalo to, jako by se nic nestalo. Všechno bylo při starém. Akorát ho udivila jedna věc, a to ta, že má na pravé ruce černou koženou rukavici a na levé ne. Ale to mu nevadilo, hlavně že je v pořádku.
***
Za několik minut ho čekalo překvapení - spatřil opět své přátele, ale k němu do pokoje přišel jen Damion.
"Ryane! Jsem tak rád, že jsi v pořádku! Báli jsme se o tebe!"
"Damione, já jsem taky moc rád, že jsem v pořádku. Co se stalo?" ptal se Ryan.
"Potom, co se ti stala ta strašná věc, tak si omdlel. Pak tě odvezli sem, do nemocnice v Petalburgu. Upadl si do bezvědomí a neprobudil ses celé dva dny."
"Dva dny? A co se stalo s Grovylem? A s tím chlápkem?"
"O toho pytláka si nedělej starosti, toho si odvezli a bude mít ve vězení vyšší ostrahu. A Grovylův Pokéball jsme zachránili také, podívej!" řekl Damion a vysypal z malého váčku Ryanovy Pokébally. "Všichni tvoji Pokémoni jsou v pořádku!" mrkl na něj.
"A proč mám tu rukavici? Co se stalo s mojí rukou?"
"Ukážu ti to, ale bude to pro tebe možná strašnej šok," řekl Damion.
"Ukaž mi to. Já se nebojím," usmál se Ryan. Damion kývl a opatrně a pomalu začal Ryanovi rukavici sundávat. A když mu jí sundal celou, tak Ryan vyvalil oči. Místo své původní končetiny uviděl černou mechanickou ruku s mosazně oranžovými konečky prstů. "Propána! Co se to stalo?" zeptal se s podivem i obavami.
"Víš, Ryane… říkali nám, že tvojí ruku už zachránit nemůžou…… tak museli použít tuhle alternativu…… Díkybohu, že je technologie už na takovéhle úrovni… Budeš si na to muset zvyknout," řekl mu Damion.
"Jasně. To jsem vždycky chtěl," řekl s úsměvem Ryan. Damion neřekl nic, protože věděl, že to myslí asi ironicky. "Jenom se bojím, až se potkám s Andreasem… bude se mi posmívat, jak jsem jednorukej…," zamumlal Ryan.
"A jak ti je?" zeptal se ho Damion.
"Naprosto fajn a to si nedělám legraci… S tou rukou se nějak smířím, neměj strach," usmál se na něj Ryan.
"Tak to je bezva. Obstarali jsme ti s Jacksonem nějaké nové oblečení, aby to nebylo tolik poznat… Tak se zatím obleč a já zařídím tvé propuštění, ano?"
"Dobře," kývl Ryan a nasadil si rukavici zpět.
***
Za několik hodin bylo všechno vyřízeno a všechno při starém. I přesto, co se stalo, se Ryan nevzdal svého cíle. Jackson mu popřál hodně štěstí a rozloučil se s ním.
"Dobrý, všechno v pohodě?" vyptával se starostlivě Damion. Nechtěl, aby se Ryanovi teď něco stalo, tak většinu věcí co měl v batohu si vzal k sobě. Ryan teď na zádech neměl nic. Měl na sobě úplně něco jiného než předtím. Byl teď oblečený hlavně do černé, asi aby se mu nové oblečení hodilo k barvě jeho rukavice. Na sobě měl dlouhou černou tuniku s velkými rukávy, přes ní černý kožený kabátec v pase přepásaný opaskem, na kterém měl Pokébally a několik pouzder na menší věci, tmavě hnědé kalhoty a vysoké černé boty. Na pravé ruce měl černou rukavici, třikrát přepásanou a s vroubkováním. Čelenku na hlavě už neměl.
***
"Tak a co teď?" zeptal se Damion.
"Měli bychom jít na stadion. Když už jsme tady, tak bych si rád dal zápas s Normanem!"
"Aha. To máš pravdu! A ještě něco…"
"A co?" zeptal se Ryan.
"Jaký máš pocit z tý ruky? Zkoušel si s ní něco?"
"Ještě ani ne… hned to zkusím," mrkl na něj Ryan. Pak zakroužil pravou rukou, nejprve zápěstím, pak celou umělou částí a z opasku si dal Pokéball do levé ruky. Ten si pak předal do pravé, zvětšil ho a hodil s ním. Z něj vyskočil Electrike.
"Funguje skvěle! Akorát v ní nemám cit… asi to tak bude navěky," povzdechl si Ryan.
"Na to si zvykneš, neboj… přece jsme tě neměli nechávat bez ruky!"
"To máš pravdu, pak by bylo všechno těžší… Tak půjdeme na ten stadion?"
"Jasně, že jo!" kývl Damion a pak se vydali směrem k Petalburgskému stadionu.
***
Ryan s Damionem dorazili na stadion. Prohledali ho a nic. Pak přišli do místnosti se zápasištěm. Jenže tam taktéž nikdo nebyl. "Co se to děje? Proč tu nikdo není?" divil se Ryan.
"To je mi taky divný… když jsem tu byl já, tak tu Norman byl… Nechápu to…," řekl Damion. Najednou se ozvaly kroky. Oba kluci se otřásli. "Kdo je to? Co chcete?" ozval se nějaký mužský hlas. Pak někdo vešel do místnosti. Byl to nějaký kluk v modrém s tmavými vlasy. V ruce měl koště.
"Přišel jsem si pro zápas s Normanem. Proč se ptáš, uklízečko?"
"Uklízečko? Dovol?! Já jsem Kenny, Normanův asistent! To ti ten tvůj kamarád neřekl, když už tady byl?" řekl naštvaně kluk a ukázal na Damiona.
"Promiň, to jsem ti neřekl…," začervenal se Damion.
"V pořádku. Jenom mi pověz, kde je Norman, já počkám."
"Za chvíli tu snad bude," řekl Kenny. "Tak počkejte, já vám něco přinesu."
***
"Tak, jsme tady! Vítej u mě doma!" řekla Candice, když přišly k jistému domu ve Sněžném městě.
"T-to j-je h-hezký, aleee… je mi zima……," dostala ze sebe Kris.
"Na to jsem nepomyslela, promiň," řekla Candice a zaťukala na dveře. "Mami! Jsem doma!" Dveře se rázem otevřely a dívky bez jediného slova vkročily do tepla. Uvnitř na ně čekala černovlasá žena, která byla Candicinou matkou.
"Ahoj! Co tady děláš?" zeptala se dcery. "Myslela jsem, že jedeš do Hoennu…"
"To ano, byla jsem v Hoennu! Teď jsme jeli sem do Sinnohu, protože jedu doprovodit tady kamarádku na Wallaceův pohár!" odpověděla jí Candice.
"Tak koordinátorka? Ráda tě poznávám! Jsem Erin Icebergová," představila se žena.
"Kris Doyleová, ráda vás poznávám!" usmála se Kris a stiskla její ruku. "Prosím, nemáte tu něco teplého? Je mi totiž pořád zima a…"
"Ale jistě. Uvařím ti čaj a mám tu k tomu nějaké sušenky," řekla paní Icebergová.
"Moc děkuju!" řekla Kris.
***
Za chvíli bylo všechno připravené, Kris byla v teple a všechny tři si sedly ke krbu. "Mami? Kde mám šaty?" ptala se Candice.
"Na co je potřebuješ?"
"No… na konci toho poháru bude ples a…"
"Aha. Tak se podívej do svých skříní, tam by měly někde být!" volala na Candice její matka. Pak se otočila na Kris. "Tak co, už je ti líp?"
"Docela ano… děkuji za ten čaj!"
"To nic není. A co soutěže? Jak se ti v Hoennu daří?"
"Vyhrála jsem už dvě stužky z potřebných pěti a když jsem slyšela, že stužka z Wallaceova poháru je univerzální, tak jsem se sem vydala!"
"Tak to ti přeji hodně štěstí!" popřála Kris paní Icebergová.
***
"Tak! Co se tu děje?" zeptal se tmavomodrovlasý muž. Byl to Norman, trenér Petalburgského stadionu. Pak si všiml Ryana. "Ah! To jsi ty? Tak jak se daří?"
"Dobře. Jsem daleko silnější, než při našem prvním setkání! Už jsem získal čtyři odznaky a mám šest Pokémonů!" odpověděl Ryan.
"To je dobré! Přišel sis pro další porážku?" zasmál se Norman.
"Nebuďte tak vtipný. Mám určitě větší šanci, než když jsem tu byl posledně! Mimochodem, jak se daří vaší manželce a Maxovi?"
"Dobře. Max odešel na cestu se svou sestřičkou. Ale dost řečí! Chceš tedy boj?"
"Jistě! To je snad jasné!" řekl mu Ryan.
"Dobrá. Tři na tři. Jdeme na to!"
***
"Tak co, jak se ti líbí?" zeptala se Candice Kris. Na sobě měla kostýmek, který měla do společnosti. "Ještě to doplním nějakými náušnicemi a náhrdelníkem," dodala.
"Vypadáš úžasně. Sluší ti to. Určitě se budeš líbit! Kdyby tu byl Ryan, tak by to určitě ocenil taky," mrkla na ní Kris.
"Děkuju! Teď mě něco napadlo… nechceš se podívat na náš stadion?"
"Ale co tam?" zeptala se Kris.
"To mě nenapadlo… Hlavně, když je venku taková zima…"
"Nevadí. Tak se tam podíváme jindy," usmála se Kris.
***
"Zápas mezi trenérem stadionu Normanem z Petalburgu a vyzyvatelem Ryanem Conollym z Littlerootu! Každá strana použije tři Pokémony! Zápasí se o Vyvážený odznak a zápasí se bez časového omezení! Zápas je nyní zahájen!" řekl Kenny, který byl také rozhodčím, a mávl praporky.
"Do toho, Vigorothe!" hodil Norman svůj ball. Objevil se bílý Pokémon, se kterým Ryan kdysi zápasil. Damion seděl na lavičce za Ryanem a s napětím sledoval zápas.
"Hm, Vigoroth… to jsem mohl tušit! Musím povolat někoho, kdo se mu v rychlosti vyrovná! Swellowe! Bojuj!" Z Ryanova ballu vyskočil vlaštovčí Pokémon. Na světelné tabuli se objevily obrázky účastnících se Pokémonů, trenérů a u fotek trenérů zářily dvě nuly.
"Vigorothe, soustřeď energii!"
"Tohle bude určitě nějaký trik! Musíme ho rychle vyřídit," pomyslel si Ryan. "Swellowe, použij Rychlý útok!"
Ptáček poslechl a naletěl do nic netušícího Vigorotha, který se podezřele téměř nepohyboval.
"Vigo, ještě vydrž!"
"Swellowe, Nálet!"
Swellow letěl těsně nad podlahou a chystal se to naprat do nic netušícího soupeře. Jenže skutečně nic netušil?
"Ještě ne… ještě ne… teď!" řekl Norman, když vycítil, že Swellow je blízko. Vigoroth otevřel oči a vrazil svůj ostrý dráp ptáčkovi do hrudi. Ten se svalil k zemi. Swellow se ještě pokusil vstát, ale marně.
"Swellow není schopen pokračovat! Vítězem je Vigoroth!" odmávl praporkem Kenny. Na tabuli zhasl obrázek Swellowa a teď už se změnilo i skóre - tabule teď ukazovala stav 1:0.
"Swellowe, vrať se. Zasloužíš si odpočinek," šeptl Ryan a odvolal Swellowa zpět do ballu. Pak zapřemýšlel. Který jeho Pokémon by mohl Vigorothovi konkurovat? Cyndaquil, ani Shellos ne… pak se rozzářil a připravil si další ball.
"Možná jste ho kdysi porazil. Ale teď se vrací, silnější než předtím! Grovyle! Je čas!"
"Oh! Počítal jsem s tím, že tvůj Treecko pořádně zesílil od našeho prvního setkání! Ale to Vigoroth taky. My jsme připraveni!"
"Výborně! Grovyle, rychlý útok!"
"Vigorothe, pozor! Vydrž to, případně se braň!"
Grovyle se rozběhl a……BUM. Vigoroth stál stále na zápasišti, jen se posunul o metr dál.
"Listovou čepel!"
"Ještě vydrž!" řekl Pokémonovi Norman, ten poslechl, utržil zranění od Grovyla, ale byl pořád schopný pokračovat.
"A teď… Zuřivý dráp!"
"Grovyle, ještě jednou Listovou čepel!"
Oba Pokémoni se srazili a poškrábali se do mnohem horšího stavu, než před začátkem s tím rozdílem, že Vigoroth Grovyla zřídil víc.
"Jsi v pořádku, Grovyle?" zeptal se Ryan. Pokémon na něj mrkl. "Dobrá. Zasáhni jo ránovým útokem!"
"Vigorothe, uhýbej!"
Stalo se přesně to, co se stát mělo. Grovyle se snažil švihnout svým listem na hlavě soupeře, ten mu odolával a pak už to nevydržel, přeskočil Grovyla a zasáhl ho drápem. Než se ještěr otočil tak padl na kolena. V mdlobách nebyl, ale vypadal hrozně.
"DOST! Tohle kolo jste vyhrál! To už stačí!" zakřičel Ryan. Norman pokynul Kennymu.
"Grovyle byl nucen odstoupit! Vítězem je Vigoroth!" odmávl Kenny. Grovylův obrázek na světelné tabuli zhasnul a vedle Ryanovy nuly teď svítila oranžová dvojka. Ryan teď začal přemýšlet. Co teď? Prohrává už 2:0, může použít už jen jednoho Pokémona a toho nejsilnějšího, co měl, už vyčerpal. Pak sundal z opasku třetí Pokéball, zhluboka se nadechl a povolal svého třetího a zároveň posledního Pokémona - Electrika. Ryana totiž napadlo, že kdyby měl štěstí, mohl by Vigorotha paralyzovat a tím i řádně zpomalit. Oba Pokémoni byli už připraveni na boj. Vigoroth vypadal zřízeně, ale stále poskakoval a byl plný energie.
"Electriku, použij elektrošok!"
"Vyhni se mu!"
Electrike vypálil elekrickou vlnu, ale marně. Vigorothova rychlost byla vyšší a vyhnul se.
"Zkoušej to dál!" povzbuzoval Electrika Ryan. Ten poslechl a začal jiskřit.
"Vigo, už to neprotahuj. Nejdřív se vyhýbej a pak to ukonči!" nařídil Vigorothovi Norman.
Electrike pálil po Vigorothovi co se dalo, ale vůbec ho nedokázal zasáhnout. Byl příliš rychlý. A když už to vypadalo, že jeden z blesků vyslaný Electrikem Vigorotha zasáhne, tak bílý Pokémon na poslední chvíli uskočil. Tedy přesněji, skočil přímo před Electrika.
"Zuřivý dráp!"
"Electriku, rychlý útok!"
Rychlý útok ale nebyl nic platný, když neměl Electrike žádnou plochu k rozběhu. Neměl na vybranou. Buď musel ustoupit, nebo se nechat porazit. A potom se to stalo. Vigoroth poškrábal Electrika, že už to nevydržel. Bylo po všem. Electrike byl poražen.
"Electrike není schopen pokračovat! Vítězem je Vigoroth! Konečné skóre je 3:0! Vítězí trenér stadionu Norman!" oznámil Kenny. Ryana začaly pálit oči, pak odvolal Electrika a přistoupil k Normanovi.
"Váš Vigoroth byl úžasný. Nevěděl jsem, že i přes ty čtyři odznaky, které jsem předtím vyhrál, nejsem dost silný. Omlouvám se, že jsem vás podcenil…"
"Ale vůbec ne, Ryane. Tvoji Pokémoni úžasně zesílili a asi jste neměli nějakou strategii. Pro tebe tu budu vždycky. Až budeš chtít další zápas, ta přijď!" řekl Norman. Ryan natáhl levou ruku a překvapený Norman jí svou levou rukou stiskl.
***
"To bylo úplný fiasko! Já to úplně projel… Vždyť jsi to viděl, Damione…"
"Ale nebylo… Snažil ses… příště to bude lepší. Teď tvojí Pokémoni i ty potřebují odpočinek. Pořádně se vyspi a zítra začni s tréninkem! Ty máš na to, vyhrát odznak!" utěšoval ho Damion.
"Děkuju ti, Damione… asi máš pravdu… zítra se do toho pustím… a přísahám, že z tohohle města neodejdu, dokud nezískám odznak!" řekl Ryan.
"Tak se mi líbíš, kamaráde," usmál se Damion a poplácal ho po rameni.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama